Doporučení Úřadu pro ochranu osobních údajů 01/2025 aneb 20 let pod dohledem kamer
Necelý rok poté, co Úřad pro ochranu osobních údajů (dále již pouze Úřad) vydal v únoru minulého roku aktualizovanou podobu tzv. Metodiky k návrhu a provozování kamerových systémů z hlediska zpracování a ochrany osobních údajů (dále již pouze Metodika_2024), došlo k rozšíření sbírky dokumentů souvisejících s kamerovými systémy o další materiál.
Jedná se o tzv. Doporučení ÚOOÚ č. 01/2025 ke kamerovým systémům umístěným ve školách a školských zařízeních (dále již pouze Doporučení_01/2025), které bylo přijato dne 15. ledna 2025. Nejen obsahem dvou výše jmenovaných dokumentů, ale i historickým vývojem v této oblasti se budeme zabývat v následujících odstavcích.
Že jsou kamerové systémy nejčastěji nasazovaným „bezpečnostním“ prostředkem ve školách bez rozdílu na druhu či stupni vzdělávacího zařízení, je skutečnost, se kterou jsme se setkávali už před vstupem České republiky do Evropské unie. Je potřeba si po pravdě říci, že na způsobu rozhodování o jejich instalaci a následném využívání se toho za těch více než 20 let moc nezměnilo. A to nejen při pohledu do projektové dokumentace, ale i u přístupu k pravidlům souvisejícím s ochranou osobních údajů (dále již pouze OOÚ).
Poté, co bez širšího zájmu veřejnosti vyšla pod názvem Provozování kamerových systémů1 v roce 2012 první obšírnější metodika (za kterou si i po dlouhých třinácti letech tým pod editačním vedením Mgr. Bc. Davida Buriana zaslouží poklonu), potkal stejný osud i Metodiku_2024.
Ne, že by co do obsahu nebyla využitelná, ale ke své i naší smůle jí nepřála atmosféra – zajímavější téma než možnost (ne)vhodného nasazení kamer z pohledu OOÚ bylo nejprve používání turniketů, přístupových systémů, součinnost složek PČR a problematika registru střelných zbraní. Nyní, v době vydání Doporučení_01/20252, se spíše než vyhodnocení praktických poznatků z nasazování bezpečnostních technologií řeší střety zájmů konzultantů a způsoby čerpání dotací spřízněnými odborníky.
Doporučení_01/2025
Když se na téma kamer v souvislosti s OOÚ podíváme reálným pohledem, tak bychom si v první řadě měli přiznat, že pokud by nešlo o školy (obzvláště s přihlédnutím k událostem posledních měsíců), tak si až na právníky a odboráře Doporučení_01/2025 nikdo ani nevšimne. Nepřináší totiž nic zásadně nového, spíše jen popisuje stará témata novými slovy.
Berme tedy Doporučení_01/2025 spíše jako možnost připomenout si Metodiku_2024 anebo šanci alespoň částečně si zrekapitulovat dvě dekády tohoto tématu. A to nejen s využitím doposud vydaných materiálů Úřadu, ale také s příklady z reálné praxe.
Pro ty, kteří téma ochrany osobních údajů ve vztahu kamer, jakožto hlavního představitele tzv. invazivní techniky, sledují od samotného počátku, nebude obsah dokumentu až tak překvapivý. První obecná zmínka o kamerových systémech v souvislosti s pořizováním a zpracováváním osobních údajů je datována do roku 2002. V souvislosti se školstvím o rok později. Viz níže přehled souvisejících doporučení a komentářů Úřadu vydaných do roku 2012.
Abychom začali náš komentář Doporučení_01/2025 trochu pozitivně, zaměříme se na ty body z jeho obsahu, na kterých se všichni, kterých se tato problematika týká, snad dokážou shodnout.
Kamerový sloup mimo Prahu
Kamera v šatně
Kamerový sloup v Praze
Záznam
Asi jediným odstavcem textu, u kterého lze potvrdit pravidelný pozitivní posun, je oblast záznamu – myšleno ukládání osobních údajů. A to ať už vlastní délky záznamu nebo místa záznamu.
V Doporučení_01/2025 je uvedeno, že nezbytná doba uložení kamerových záznamů musí být správcem stanovena, zdůvodněna a dokumentována jako nezbytně nutná pro zajištění účelu. To žádné novum pochopitelně není, ale skutečnost, že je zde popsáno možné stanovení délky záznamu v závislosti na způsobu provozu, to už ano. Uvedený příklad s odlišnou dobou pro běžný provoz (týdenní záznam) a s jinou pro specifické úseky školního roku (až 3 týdny v době letních prázdnin) lze použít jako vzor i mimo školní prostředí.
Před příchodem GDPR (a tedy v době bez kovaných právníků s alibistickým přístupem) jsme z pozic konzultantů v rámci odpovědí Úřadu podobně úspěšně obhajovali obdobné termíny u přepravních firem – od naložení vozidla do jeho vyložení přepravcem v cílovém místě. Tři dny u krátké trasy, deset dní u komplikovanější. Dnes, kdy už de facto každý má nějaké to ISO, v rámci kterého jsou podobné procesy popsány, si případně může vypomoci provázáním potřeb delšího záznamu a povinností ochrany dané interní směrnicí.
Poznámka: v souvislosti s délkou záznamu Metodika_2024 připouští ve znění odstavce 3.1.5 (Nezbytně nutná doba uložení záznamů) jako přijatelnou dobu záznamu 72 hodin.
S dobou záznamu přímo souvisí i lhůty vyplývající z pravidel pro předávání zpracovávaných údajů oprávněným subjektům (pro následující popis si oprávněné subjekty zúžíme na orgány činné v trestním řízení – tedy kompetentní zástupce PČR).
Obdrží-li správce žádost o poskytnutí záznamu z kamerového systému, tak jako přiměřená doba pro poskytnutí záznamu se dle Metodiky_2024 považuje lhůta 1 měsíce od obdržení žádosti. O tuto dobu si tedy správce může legálně prodloužit délku záznamu. A ačkoli se takovéto navýšení může zdát dostatečné, ne vždy bývá související proces ve lhůtě naplněn. Je tedy potřeba brát v potaz i dobu, kterou mají orgány činné v trestním řízení. Tedy další možné legální prodloužení.
Za zmínku také stojí i specifická možnost, kterou Metodika_2024 připouští (viz odstavec 3.3.2.2 písmeno b). Tou je správci v případě, že v obsahu dohledaného záznamu žádosti zjistí závažné skutky, umožněno, aby kompetentním orgánům poskytl záznamy z vlastního rozhodnutí.
Pokud jde naopak o možnosti správce, pomocí kterých se může bránit opakovaným neopodstatněným žádostem, tak je zde právo na přiměřený poplatek. Toho lze využít při nepřiměřených nebo na první pohled neodůvodněných žádostech. Jen je možná škoda, že u původní formulace z roku 2021 „Za poskytnutí kamerových záznamů subjektu údajů má správce právo žádat přiměřenou úhradu nákladů spojených s poskytnutím kamerového záznamu“ došlo k posunu využít této možnosti až na poskytnutí druhé a další kopie.
Co se týká místa záznamu, tak doufejme, že zvítězí zdravý rozum a z diskutovaných variant (lokálně na paměťových zařízeních správce/školy, lokálně na paměťových zařízeních zpracovatele – například bezpečnostní služby, vzdáleně s využitím cloudových služeb) padne volba na první či druhou z nich.
Lokální záznam spolu sice přináší i technické a organizační zabezpečení místa, nejčastěji místnosti, ale to tu bylo od samého počátku. Tzv. Doplňující formulář pro oznámení zpracování osobních údajů kamerovými systémy obsahoval v rámci popisu opatření k zajištění požadované ochrany osobních údajů konkrétní výčet přijatelných možností. Z technických uveďme například zámky, mříže, elektronické zabezpečení, a také nastavení přístupových práv či využívání antivirové ochrany. Z organizačních se jednalo o směrnice a dokumentaci. Stačilo jen zaškrtnout a závazek pochopitelně i splnit.
Využití bezpečnostní služby, ať už soukromého komerčního subjektu anebo městem provozované obecní policie je sice na první pohled jednodušší. Ušetříme za zámek a zamřížovaná místnost nebude nikoho děsit. Ale jde o zapojení dalšího subjektu, což může být i díky častým změnám na vedoucích postech větší komplikací, než se na první pohled zdá. Nicméně případné dohodě mezi obecní policií a státní školou či jejím zřizovatelem by nic bránit nemělo. Většina z nich už je stejně napojena na bezplatné obecní dohledové pulty a když „měšťáci“2 zvládají desítky kamer z panelových a bytových domů, tak proč ne školy.
No a proberme ještě třetí možnost – využití cloudových služeb. To, že se mediálně neřeší kybernetické útoky pomocí tzv. „zadních vrátek“ kamerových systémů, neznamená, že se to neděje. Chtělo by se říci, že škola není nemocnice a (doposud) ani objektem kritické infrastruktury. Anebo že jde o uzavřené systémy. Ale …
Když připustíme, že každá technologie s připojením na internet je otevřená a že do škol se nejčastěji instalují ty nejlevnější kamery, tak v kombinaci se stavem digitalizace škol (viz libovolná tematická nebo výroční zpráva České školní inspekce) je toto řešení časovanou bombou.
Základní ochranné funkce kamer (nejen ve školách)
V obsahu Doporučení_01/2025 je v souvislosti s popisem základních ochranných funkcí kamer uvedeno, že správci osobních údajů si od instalace kamerového systému slibují tři základní ochranné funkce – preventivní, reaktivní a důkazní. Když vynecháme čtvrtou (o níž se nejen nepíše, nemluví, ale jen šeptá), kterou je aktivní využití analytických funkcí, tak po pravdě řečeno, co taky jiného od kamerových systémů očekávat. Vždyť kamery a kamerové systémy (v podobě, jak je posledních 25–30 let známe) jsme si do této pozice povýšili sami. Z původně cenově nedostupné technologie používané pouze v podpůrné roli ve specifických situacích – banky, armáda, doprava, se kamery postupně staly součástí našeho každodenního života.
Pro další komentáře se nám v těchto souvislostech hodí srovnání s prvním tuzemským celostátním projektem „kamerové invaze“, kterým byl ve zlatých devadesátkách dotační projekt MVČR na zřizování MKDS (tedy tzv. městských kamerových, ale hlavně dohlížecích systémů). Jeho výsledkem byl odliv policistů z ulic a ačkoli na pokles kriminality měly výraznější vliv jiné okolnosti, tak i přes změnu donora je tento projekt aktuálně ve fázi (opět plošné) digitalizace a automatizace.
I zde byla první léta polemika o výše zmíněných třech základních funkcích kamer (viz stanoviska ÚOOÚ z prvních let platnosti zákona č. 101/2000 Sb.). A ačkoli dnes kamery určené pro dohled na veřejných prostranstvích v rámci digitalizace4 mají v obsahu výběrových řízeních jako jednu z nosných podmínek i tu čtvrtou (výše zmíněnou čtvrtou základní ochrannou funkci), tak se nad tím už nikdo nepozastavuje.
Na to, jestli kamery vybavené funkcemi umožní výrazně rychlejší reakci, (aktuálně kromě mediálně nejprobíranější detekce palných zbraní jsou v souvislosti s oblastí školství TOP například detekce rvaček, vandalismu, křiku, chladných zbraní, ale také například nestandardního chování) nám odpoví události příštích několika měsíců. Ono tvrzení, že kamery (ne)plní preventivní funkci a (ne)dochází díky nim k reálnému odrazení pachatele od nežádoucího jednání, je a bude i nadále diskutabilní.
Nejedná se zatím o žádný všudypřítomný „Pre-crime“, ale o využití dostupného. Nemusí se nám to líbit, ale nějak to už je ve 21. století normální – prostě to přišlo s dobou. A ten, kdo sleduje problematiku K-125 na západ od Evropy, by někdy mohl i napovídat.
A ano, mimořádné situaci tím se vší pravděpodobností nezabráníme. Ale v době, kdy nestojí na každém rohu strážný, prostě nic reaktivnějšího k dispozici není.
Škola jako součást kritické infrastruktury?
Tolik první stručný komentář k letošnímu lednovému doporučení Úřadu k oblasti OOÚ. Ne, že by se jím někdo v reálném světě řídil. Ve školách bylo prioritou pololetní vysvědčení a pak jarní prázdniny, nyní jednotné přijímací zkoušky, dále jejich vyhodnocování atd. A najednou tu bude ukončení školního roku a konečně prázdniny. Během kterých se snad na pár školních objektech podaří rekonstrukce elektroinstalace, střechy nebo oken. To jsou priority. Školám by pomohlo snad jen, pokud by škola byla součástí prvku kritické infrastruktury. Ostatně co jí dnes v době, kdy vše souvisí se vším, vlastně není.
Zatím si toto spojení dala do názvu jen jedna z nových asociací – Asociace škol kritické infrastruktury, z.s. (založena 2022) a jestli svou činností povýšila skoro jmenovkyni Asociaci bezpečná škola z.s. (založena 2016), ukáže nejspíš až čas. Slevové programy pro své členy však mají obdobné. Ale i tak je na místě oběma držet palce, protože když už nic jiného, tak alespoň se o bezpečnostních tématech více mluví.
Na ostatní body rozepsané v Doporučení_01/2025, ať již jde o evergreen pod názvem „míra omezení zásahu do soukromí“ a novinku loňského roku, tzv. balanční test (schválně, už jste si ho někdo zkusmo na své škole zkusil?), se bude vhodnější podívat přímo do zdrojového materiálu – tedy do polozapomenuté Metodiky_2024.
Poznámka závěrem
Ale nejspíše dojdeme k závěru, že splnit požadavky dané zákonem či vyhláškou se vždy někomu bude stát nedostatečné. Jako čerstvý příklad můžeme použít informaci o řešení konkrétního kamerového systému v konkrétní škole, o kterém informuje Úřad ve své poslední Výroční zprávě (ZV-2024 zveřejněná dne 25. 3. 2025)6. Na straně 27 tohoto dokumentu je v odstavci Kamerový systém se záznamem na základní škole uvedeno:
ÚOOÚ se zabýval dotazem ohledně kamerového systému se záznamem užívaným ve školním zařízení. Konkrétně se jednalo o umístění kamer v odborných učebnách, přičemž žáci a zaměstnanci podepsali souhlas se zpracováním obrazového i zvukového záznamu v rámci školy. Ve své odpovědi Úřad zdůraznil okolnost, že v praxi zpravidla považuje kamery umístěné v učebnách školy za nepřiměřené oproti zájmům a základním právům a svobodám dotčených subjektů údajů. Dále Úřad upozornil, že provádět předmětné zpracování na základě souhlasu také obvykle nepovažuje za vhodné. Pro faktickou nerovnováhu mezi školou a subjekty údajů lze totiž pochybovat o dobrovolnosti udělení, rovněž odvolatelnost souhlasu v kontextu účelu předmětného zpracování je snadná.
Poznámky, zdroje a literatura
1 Provozování kamerových systémů – metodika pro splnění základních povinností ukládaných zákonem o ochraně osobních údajů (ISBN 978-80-210-6017-3); zdroj www.uoou.cz ... Zpět
2 Doporučení ÚOOÚ č. 01/2025 ke kamerovým systémům umístěným ve školách a školských zařízeních; zdroj www.uoou.cz ... Zpět
3 „měšťáci“; hovorový výraz pro pracovníky městských a obecních policií ... Zpět
4 Digitalizace; jeden ze základních pilířů rekonstrukce kamerových systémů k naplňování tzv. Specifického cíle E.4 „Efektivně rozvíjet využívání městských kamerových a dohlížecích systémů (MKDS) za účelem zvyšování bezpečnosti a prevence kriminality“ dle Implementačního plánu Strategie prevence kriminality v České republice na léta 2022 až 2027. V letech 2016–2021 došlo v rámci cca 300 rekonstrukcí prvků MKDS k modernizaci přibližně ve 100 obcích a městech, přičemž témata typu „Pokročilá / inteligentní analýza“ byla součástí osmi žádostí o dotaci a „Modernizace / digitalizace / zkvalitnění záznamu“ součástí přibližně devadesáti žádostí o dotaci. Zdroj: Strategie prevence kriminality na webech MVČR ... Zpět
5 K-12; anglický jazykový výraz, který označuje rozsah let veřejně podporovaného základního a sekundárního vzdělávání ve Spojených státech a Kanadě. Zdroj: wikipedia.org ... Zpět
6 Výroční zpráva Úřadu pro ochranu osobních údajů za rok 2024; zdroj www.uoou.cz ... Zpět
Článek komentuje doporučení Úřadu na ochranu osobních údajů k nasazení kamerových systémů ve školách. Od prvních dokumentů z roku 2002 a metodiky z roku 2012 až po současné, vydané po zkušenostech z působnosti Obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), které nahradilo evropskou směrnici z roku 1995 a přeneslo více odpovědnosti správcům systémů zpracovávajícím osobní údaje a také redukovalo dozorovou roli státu při ochraně soukromí občanů, oproti předchozí právní úpravě.
Nelze než souhlasit, že Doporučení ÚOOÚ č. 01/2025 ke kamerovým systémům umístěným ve školách a školských zařízeních projde bez většího zájmu veřejnosti, podobně jako Metodika k návrhu a provozování kamerových systémů z hlediska zpracování a ochrany osobních údajů z roku 2024. Kromě důvodů uváděných autorem si dovolím připomenout i historické skutečnosti mající vliv na současný přístup k ochraně soukromí občanů.
Po dvaceti letech platnosti směrnice se evropské státy rozhodly, vzhledem k vážnosti problematiky ochrany soukromí vydat přímo platné nařízení (rok 2016) s tím, že si jednotlivé státy mohou vydat zákony k aplikaci Obecného nařízení. To naše legislativní orgány zaregistrovaly až po třech letech od vydání směrnice. Nastala paradoxní situace, nařízení sice bylo účinné již od roku 2018, ale současně s ním platil ještě rok zákon 101 z roku 20007 a ten upravoval ochranu osobních údajů jinak než nařízení, rok tedy platily dva různé právní předpisy pro ochranu osobních údajů. Adaptační zákony k Obecnému nařízení byly podepsány prezidentem republiky v dubnu 2019. Na první pohled se zdá, že řád byl již definitivně nastolen. Ne tak docela, § 61 odst. 3 adaptačního zákona uvádí, že ÚOOÚ upustí od správního trestu orgánům veřejné moci a veřejným subjektům. Tedy porušování zákona (nařízení) ministerstvy, úřady školami atp. se správně netrestá.
Výše uvedené připravilo půdu pro čistě administrativní řešení soukromí žáků a studentů škol. Pokud škola disponuje směrnicí (zpracovatel směrnice viděl školu poprvé, když přinesl fakturu za směrnici) a zajistí si externího pověřence pro ochranu osobních údajů, tak má ochranu soukromí vyřešenu. Pověřence lze, alespoň podle inzerce na internetu, získat již za 250 Kč/hodina/měsíc (uzákoněná minimální hodinová mzda je letos 124,40 Kč). Můžete vzít jed na to, že tento odborník má vynikající znalost konkrétního prostředí školy a je zapojen do veškerých záležitostí souvisejících s ochranou osobních údajů této instituce.
Nechci zlehčovat metodiky ÚOOÚ, souhlasím s autorem, pro toho, kdo bere ochranu soukromí vážně, jsou bezesporu přínosem, pokud si ale nejdřív nastudují Pokyn EDPB 3/2019 ke zpracování osobních údajů prostřednictvím videotechniky zabývající se problematikou zpracování osobních údajů kamerovými systémy fundamentálně. Asi bychom v metodikách našli více polemických oblastí, mě zaujalo 31 odkazů na pojišťovny a přiřazení pojistné události k úrovni trestného činu v metodice z roku 2024, které GDPR ani pokyn evropského úřadu neobsahuje a koneckonců ani adaptační zákon. Tato skutečnost, podle mého názoru, svědčí o masivním lobbingu soukromoprávních finančních společností vůči úřadu státní správy.
Některé školy se s GDPR vypořádaly tím, že předaly vysvědčení žákovi v obálce, kterou smí otevřít až doma, zakázaly žákům focení v prostorách školy, nesmyslně vyžadují písemné souhlasy se zpracováním osobních údajů nezbytných pro výuku atd., taková řešení ochrany soukromí ve školách tu ale budou stále. Oproti tomu pravidelnou analýzu, jak pomohl kamerový systém ochránit oprávněný zájem, včetně statistického vyhodnocení událostí provádí málokdo.
Zdroje
7 Zákon o ochraně osobních údajů (celým názvem zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů) byl v letech 2000–2019 základním právním předpisem upravujícím ochranu osobních údajů a činnost Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Platnost: 25. 4. 2000, účinnost: 1. 6. 2000, zrušeno: 24. 4. 2019
Zdroj: wikipedia.org ... Zpět
Komentář recenzenta Mgr. et Mgr. Pavel Krčílek, DiS.
Téma kamerových systémů z pohledu ochrany osobních údajů nejen ve školách je stále velmi aktuální a široce diskutované na všech úrovních. Aktuální nové metodické doporučení Úřadu pro ochranu osobních údajů – Doporučení číslo 1/2025 ke kamerovým systémům umístěným ve školách a školských zařízeních se jako takové zaměřuje na problematiku instalace a provozu kamerových systémů v prostředí škol a jiných vzdělávacích institucí, s cílem zajistit rovnováhu mezi bezpečnostními opatřeními a ochranou soukromí žáků, učitelů a dalších osob, které se nacházejí ve školních prostorách. Z pohledu ÚOOÚ se tak týká části oblasti ochrany, které se úřad velmi aktivně věnuje již několik posledních let. Společný jmenovatel a cíl v podobě vyšší bezpečnosti lze ještě více precizovat do podoby několika zásadních atributů v podobě bezpečnostního hlediska, právních aspektů, etických otázek či rizik a v neposlední řadě též nabízeným alternativám ke kamerovým systémům. Právě ty by mohly rovněž přispět ke zvýšení bezpečnosti v řadě případů s menším dopadem na soukromí i nutnosti řešit otázky týkající se GDPR či sledování kamer. Ať již se tak jedná např. o fyzická bezpečnostní opatření, posílení personálu či v příspěvku zmiňované včasné detekci, bývají kamery velmi často tím prvním nejjednodušším řešením, po kterém vlastníci, provozovatelé i zřizovatele volají. S postupem času i se zásadní změnou aktuální bezpečnostní situace se mění též účel provozování kamerových systémů, který osciluje od ochrany majetku, zvýšení bezpečnosti, až po snahy zabránit šikaně. „Vzhledem k existenci jiných účinných nástrojů, které méně zasahují do soukromí, se kamerový systém stává posledním a vcelku nejméně účinným prostředkem na řešení šikany ve škole nebo školském zařízení.“
Pokud tak odhlédneme od samotného doporučení i legislativního rámce a zaměříme se více na čistě praktickou bezpečnostní stránku implementace kamerových systémů ve školách s důrazem na roli zřizovatele či krizových pracovníků, je potřeba zohlednit více aspektů zajištění bezpečnosti vs. potřebné ochrany osobních údajů. Na misku vah se nám tak dostává na jedné straně potřeba školit zaměstnance o správném postupu používání kamerových systémů a na straně druhé nutnost, jak správně reagovat v případě, kdy dojde k jakémukoliv bezpečnostnímu incidentu či mimořádné události, a to včetně zajištění, zda nejsou záznamy kamer zneužívány a jsou dostatečně chráněny před neoprávněným přístupem. Obdobně je na tom otázka pravidelného vyhodnocování z hlediska jejich efektivity při zajištění bezpečnosti a souladu s právními předpisy. V tomto ohledu lze kvitovat nedávné aktivity MŠMT týkající se aktualizovaného metodického doporučení v podobě „Minimálního standardu bezpečnosti v regionálním školství“ včetně navazujícího shrnujícího webináře i školení pro ředitele škol, a to i s důležitou zmínkou a důrazem právě i na aktuální doporučení ÚOOÚ, které bylo všem ředitelům v rámci ostatních podkladů rozesláno.
Přestože jdou otázky bezpečnosti ruku v ruce s řadou aplikovaných opatření a kamerové systémy ve školách mohou zcela jistě přispět k vyšší bezpečnosti, stále platí často opakované i opomíjené, že jakákoliv technika bude vždy pouze sekundárním opatřením a volbou oproti prvotní potřebné včasné reakci personálu ve chvíli, kdykoliv kamery či jejich obsluha cokoliv podezřelého zaznamená.
Pokud se opět vrátíme k samotnému komentáři aktuálního doporučení ÚOOÚ a kamery a kamerové systémy jsou již implementovány, vždy by mělo být pamatováno i na zásady ochrany soukromí a osobních údajů včetně konzultace se všemi zainteresovanými subjekty (ředitel, zřizovatel, správce, krizový či bezpečnostní pracovník, pověřenec, ÚOOÚ). Posléze si jen můžeme přát, aby školy využívaly kamery s rozvahou a v souladu se všemi právními předpisy a předešly tak jejich možnému zneužití i neúmyslnému porušování práv studentů a personálu.
