Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Ústavněprávní aspekty omezování základních lidských práv a svobod v průběhu povodní I

Příspěvek analyzuje problematiku omezování lidských práv v souvislosti s krizovými stavy, a to jednak v pasivní podobě (povinnost strpět určitá omezení), tak v podobě aktivní (povinnost poskytnout věcné prostředky či osobní pomoc).


© Fotolia.com

V obecné části je popsána metodologie omezování ústavně zaručených práv plynoucí jednak z českého ústavního pořádku, jednak z mezinárodních závazků, které Česká republika přijala. V části zvláštní jsou pak popsány konkrétní postupy, pravomoci, práva a povinnosti, jejichž nositeli jsou v souvislosti s krizovými stavy na straně jedné orgány veřejné moci, na straně druhé pak jednotlivé fyzické a právnické osoby.

Úvod

Problematika omezování základních lidských práv a svobod nemusí být ve zkoumaném kontextu nutně spojována výlučně s živelními pohromami, jako jsou povodně, nýbrž s krizovými stavy jako takovými. Jedná se o situace, které nastávají zpravidla, nikoliv ovšem výlučně, nezávisle na lidské vůli a hrozí při nich újma na životech či zdraví osob, majetku a případně životním prostředí.

Recentní úrovně ochrany lidských práv

Lidská práva a základní svobody v této souvislosti hrají dvojí úlohu. Na straně jedné vyžadují od státu, resp. orgánů veřejné moci, aby zakročily k odvrácení případného ohrožení chráněných hodnot. Mezi ně patří právě život a zdraví, dále pak majetek. V širším smyslu pak mezi tyto hodnoty patří také zájem na ochraně a udržení veřejného pořádku, který je předpokladem pro efektivní ochranu ostatních hodnot. Mezi takové hodnoty, které je nutno chránit patří i životní prostředí, což je garantováno v článku 35 Listiny základních práv a svobod. Na straně druhé představují lidská práva a svobody určitá omezení pro případné zásahy ze strany orgánů veřejné moci, neboť stanoví limity, které musí státní moc dodržovat a respektovat.

Co se týče prvního aspektu, již před delší dobou se prosadila koncepce lidských práv založená na tom, že stát je povinen se nejen zdržet případných zásahů do postavení jednotlivce a je povinen nenarušovat jeho autonomii (status negativní), nýbrž je také povinen aktivně zakročit za účelem ochrany ohrožených práv (status pozitivní, resp. pozitivní povinnost státu přijmout potřebná omezení – ve vztahu k ochraně vlastnického práva např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07).

Lidská práva a svobody jsou v současné době chráněna ve třech úrovních. První je úroveň vnitrostátní ústavněprávní. V České republice představuje ústavní základ Listina základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb.). Rozsah a intenzita ochrany lidských práv podle Listiny není dána pouze jejím samotným textem, ale také způsobem její interpretace a aplikace ze strany státních orgánů, mezi nimiž zaujímá nejvýznamnější pozici Ústavní soud. Jeho judikatura směřuje spíše k extenzivní interpretaci jednotlivých chráněných práv a svobod, tj. sleduje zájem na ochraně postavení jednotlivce. To pak logicky přináší jisté komplikace v případech, kdy stát sleduje zájem na jejich určitém omezení s ohledem na nutnost chránit i jiné hodnoty. Napětí, které nutně vzniká, je zpravidla řešeno prostřednictvím dnes již standardních nástrojů, zejména pak principu proporcionality.

Druhá úroveň ochrany je mezinárodně právní, přičemž nejefektivnější nástroj představuje v současné době (Evropská) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, regionální úmluva sjednaná v rámci Rady Evropy (publikována pod č. 209/1992 Sb.). Význam tohoto dokumentu není možné podceňovat zejména díky efektivnímu mechanismu, prostřednictvím kterého je prováděn dohled nad jejím dodržováním. Základním stavebním kamenem tohoto mechanismu je rozhodovací pravomoc Evropského soudu pro lidská práva, jehož rozhodnutí jsou pro členské státy Rady Evropy, které ratifikovaly Úmluvu, závazná. Ani tento aspekt ochrany lidských práv není zcela neproblematický, protože rozhodnutí Soudu mohou být v některých ohledech pro členské státy překvapivá v závislosti na tom, zda Soud shledá, jestli v jednotlivých případech byly nebo nebyly překročeny meze uvážení (margin of appreciation), které Úmluva členským státům ponechává.

Třetí rovinu ochrany lidských práv představuje evropské právo (právo Evropské unie), které má však v této souvislosti relativně menší význam vzhledem k podmínkám aplikovatelnosti unijního katalogu lidských práv ztělesněného v Chartě lidských práv Evropské unie. „Evropský rozměr“ případu, jenž je v jednotlivých případech podmínkou aplikovatelnosti evropského práva, totiž zpravidla při nejrůznějších mimořádných situacích bude absentovat. Bez ohledu na nižší stupeň relevance ochrany skýtané lidským právům a svobodám evropským právem (vzhledem ke zkoumanému kontextu) je možno považovat vnitrostátní a mezinárodně právní ochranu za dostatečně efektivní.

Metodologie ochrany lidských práv

Právní konstrukce, se kterou operují katalogy lidských práv a svobod na úrovni ústavní a mezinárodní, je v zásadě shodná. Jednotlivá lidská práva jsou, až na výjimky, formulována tak, že jsou omezitelná, je-li k takovému omezení dostatečný legitimní důvod. Zpravidla je používána formulace, podle které musí jít o „opatření v demokratické společnosti nezbytná“ za účelem prosazení určitého chráněného zájmu či hodnoty. Takovým chráněným zájmem mohou být buď jiná základní práva a svobody, případně veřejný zájem na dosažení určitého cíle.

V důsledku zvolené konstrukce vznikají z hlediska metodologie určité problémy. První problém lze popsat, že se předpokládá odlišná míra důležitosti jednotlivých práv a svobod. Na první pohled jde o koncepci legitimní, protože někdy intuitivně, často však zcela racionálně připisujeme určitému právu a hodnotě, kterou chrání, význam větší, než právu jinému. V některých případech je však nelze soud o větší relevanci jednoho práva ve srovnání s právem jiným učinit bez dalšího, neboť závisí na jistém uvážení, které již může být ovlivněno subjektivními faktory. Druhý problém je odvozen z prvního. Jedná se o to, že se nutně předpokládá existence kolizí mezi základními právy, v důsledku které musí být v konkrétním případě jedno z práv upřednostněno. Zda a v jakém rozsahu se pak má prosadit právo (či svoboda) druhé, je třetím problémem, který z metodologie ochrany lidských práv plyne.

Naznačená koncepce ochrany lidských práv odhalila určité nedostatky naší původní ústavněprávní ochrany lidských práv. Nejrůznější krizové stavy totiž původně nebyly explicitně jmenovány jako legitimní důvody pro omezení ústavně zaručených práv. Pouze nepřímo bylo možno dovozovat, že omezení lidských práv či svobod bylo možné z důvodu ochrany veřejného pořádku, případně z důvodu ochrany práv a svobod jiných. Změnu v tomto směru přinesl ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, který předpokládá, že při vyhlášení některého ze zde jmenovaných výjimečných stavů (čl. 5 a 6 nouzový stav a čl. 7 stav ohrožení státu) může dojít k omezení ústavně zaručených práv či svobod v souladu se zvláštním zákonem. K rozšíření důvodů pro omezení ústavně zaručených práv a svobod dále přispěla i zákonná úprava, a to na základě ústavní kautely, podle které je možno meze lidských práv stanovit zákonem. Jde v této souvislosti zejména o ustanovení § 3 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, které se vztahuje k vyhlašování stavu nebezpečí na úrovni krajů. Poslední výjimečný stav předpokládaný již na ústavní úrovni je válečný stav, jehož význam je definován čl. 43 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. (Ústava České republiky).

Celkově současná ústavní a zákonná úprava týkající se vyhlašování mimořádných stavu naplňuje jeden ze základních principů, na nichž je ochrana lidských práv a svobod založena. Naprostou většinu základních práv a svobod lze omezit, avšak pouze zákonem, a to ze stanovených důvodů. Právě proto teprve přijetí ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a na něj navazujících zákonů vytvořilo adekvátní prostor pro potřebné reálné omezování základních práv a svobod tím, že byly explicitně vymezeny důvody, pro které lze lidská práva a svobody omezit, jakož i rozsah, ve kterém to je přípustné.

Klíčovými právními předpisy, které podrobněji upravují omezování ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, a dále zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení. První z předpisů reguluje postupy jednotlivých orgánů státu a také práva a povinnosti fyzických i právnických osob v případě vnějšího napadení, zatímco druhý se týká „vnitrostátních“ zdrojů ohrožení fungování České republiky.

Kolize chráněných hodnot a její řešení

Předchozí výklad lze shrnout tak, že současná právní úprava předpokládá důvody, pro které lze omezit ústavně zaručená práva a svobody. Z praktického ústavně právního hlediska je klíčová intenzita omezení ústavně zaručených základních práv a svobod. Z tohoto hlediska lze vymezit tři základní kategorie lidských práv. První kategorii představují práva zcela neomezitelná. Těch je menšina, příkladem může být právo nebýt podroben krutému či nelidskému zacházení. Omezení tohoto práva nepřichází v úvahu a není nijak ospravedlnitelné. Druhou kategorii pak představují práva, která jsou omezitelná zákonem z některého Listinou stanoveného důvodu. Nejčastěji se jedná o práva či svobody druhých osob, veřejný zájem apod. Konečně třetí kategorii představují práva a svobody, která lze uplatňovat výlučně v rozsahu stanoveném zákonem, tj. nikoliv bezprostředně na základě Listiny základních práv a svobod. Patří sem zejména práva sociální, kulturní apod.

V případě druhé a třetí kategorie lidských práv a svobod spočívá základní problém v tom, že zákonodárce musí respektovat určité meze při stanovení limitů pro výkon těchto práv. Jinak řečeno, zákonodárce je legitimován k tomu, aby výkon těchto práv podrobnější zákonnou úpravu definoval a stanovil jejich limity, nicméně musí zároveň respektovat jejich podstatu. Meze uvážení zákonodárce tak nejsou bezbřehé.

Z hlediska moderní metodologie zde klíčovou úlohu hraje tzv. princip proporcionality. Jeho význam lze popsat tak, že vyžaduje, aby z dotčeného základního práva či svobody zůstalo zachováno i při jeho nezbytném omezení maximum. Pokud by zákonodárce princip proporcionality nerespektoval, tj. připustil v zákoně omezení základního práva či svobody v excesivní podobě, jednalo by se o právní úpravu protiústavní. Další důležité principy, které je potřeba respektovat jsou: legality – pouze v mezích a na základě zákona; legitimity – z oprávněných důvodů (tj. realita odpovídá v zákonu uvedené situaci); dočasnosti – platí pouze na nezbytně nutnou dobu a subsidiarity – pouze, pokud situaci není možné odvrátit běžnou činnosti orgánů veřejné správy.

Princip proporcionality je obvykle chápán tak, že vyžaduje zkoumat naplnění tří kritérií, a to kritérium vhodnosti, potřebnosti a proporcionality v užším smyslu. První kritérium vyžaduje zkoumat, zda příslušný legislativní institut umožňuje dosáhnout sledovaného cíle a není tak opatřením svévolným. Kritérium potřebnosti vyžaduje volit mezi jednotlivými alternativami, které přicházejí v úvahu při dosahování sledovaného cíle. Vyžaduje vždy zvolit takové opatření, které se nejméně dotkne ústavně zaručených práv, a zároveň ještě povede k dosažení sledovaného cíle. Konečně kritérium proporcionality v užším smyslu vyžaduje porovnat závažnost v kolizi stojících práv (např. právo na život versus ochrana majetku). Všechna tato kritéria by měl vzít zákonodárce v úvahu při přijímání relevantní právní úpravy.

Praktickým problémem je skutečnost, že všechna kritéria principu proporcionality jsou relevantní nejen při tvorbě právních předpisů, ale také při jejich aplikaci. To znamená, že nejsou významná pouze pro zákonodárce, ale též pro orgány aplikující právo.

Ve zkoumaných souvislostech se tak jedná zejména o otázku, zda a jaká konkrétní opatření mohou být přijata v jednotlivých krizových situacích. Krizový zákon upravuje jednotlivé kategorie možných opatření relativně abstraktně. V ustanoveních § 29 až 32 předpokládá různé druhy povinností, které lze ukládat buď podnikajícím fyzickým či právnickým osobám, a dále pak také s povinnostmi, které lze ukládat osobám fyzickým. Typickým druhem povinností, které svojí podstatou představují omezení ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou pracovní povinnost (§ 31 odst. 3 a 5 krizového zákona), povinnost poskytnout věcné prostředky za účelem odvrácení krizového stavu apod.

Zákon sice stanoví, že za určitých podmínek může fyzická osoba plnění uložených povinností odmítnout (ohrožení života či zdraví – § 31 odst. 4), je nicméně zřejmé, že posouzení relevance takového odmítnutí je věcí zhodnocení aktuální situace. Obdobně tomu může při realizaci povinnosti poskytnout věcné prostředky za účelem odvrácení či překonání krizového stavu. Vzhledem k tomu, že zákon zde z povahy věci nemůže být dostatečně konkrétní při určování jednotlivých povinností, nesou hlavní břemeno právě krizové orgány, které by měly vzít v úvahu zmíněný princip proporcionality. Jinak řečeno, např. při stanovení pracovní povinnosti či povinnosti poskytnout věcné prostředky musí vzít v úvahu, zda jde o opatření vhodné, tj. zda uložená povinnost či omezení má potenciál sledovaného cíle dosáhnout. Omezení takto ukládaná musí mít tedy věcnou souvislost s hrozícím nebezpečím. Podobně by mělo být vzato v úvahu, zda jde o opatření potřebné, tj. takové, které znamená co nejmenší dotčení na chráněném právu (typicky právu vlastnickém) a zda nepřichází v úvahu použití prostředků, s nimiž je spojen méně podstatný zásah do ústavně zaručeného práva. Konečně i porovnání významu (stupně relevance) v kolizi stojících práv či zájmů by mělo být zvažováno.

Práva a povinnosti občanů v kontextu krizového řízení; pravomoci orgánů veřejné moci

Fyzická osoba, která pobývá na území České republiky má právo na nezbytné informace o připravovaných krizových opatřeních k ochraně jejího života, zdraví a majetku.1

Na výzvu příslušného orgánu krizového řízení2 je fyzická osoba povinna bezplatně poskytnout a aktualizovat požadované podklady3 a další potřebné, resp. související údaje.

Fyzická osoba je v době krizového stavu povinna:

  • uposlechnout výzvy oprávněných orgánů krizového řízení k zaevidování na stanoveném místě z důvodu uložení pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci;
  • hlásit v obci, v jejímž správním obvodu bude pobývat, přechodnou změnu pobytu na základě povinného hlášení podle § 6 odst. 2 písm. a) a § 14 odst. 4 písm. f) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění pozdějších předpisů;
  • strpět omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu;
  • vykonávat uloženou pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc;
  • poskytnout požadované věcné prostředky, toto ustanovení se týká i povinností právnických osob, které působí v daném územním obvodu.4

Plnění výše uvedených povinností může fyzická osoba odmítnout, pokud by jejich plněním ohrozila život nebo zdraví vlastní nebo jiných osob anebo pokud jsou povinnosti jí ukládané contra legem, tj. v rozporu s právními předpisy. Rozsah a obsah konkrétních pracovních povinností stanovuje fyzickým osobám hejtman svým tzv. pracovním příkazem, který obsahuje jméno, případně jména, příjmení, datum narození a bydliště, den a místo nástupu pracovní povinnosti, druh práce, předpokládanou délku plnění povinnosti, poučení a označení orgánu, který pracovní příkaz aplikuje.

Orgán, který v době implementace krizového stavu uložil pracovní výpomoc, má povinnost vydat po jejím skončení fyzické osobě potvrzení. Obsahová část tohoto potvrzení obsahuje základní údaje o fyzické osobě, počet odpracovaných hodin, druh, místo práce a poučení o náhradě a označení orgánu, který potvrzení vydal.

V případě, že fyzická osoba není schopna plnit pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc, doloží lékařské potvrzení o neschopnosti plnit pracovní příkazy.

Při vyhlášení krizových stavů lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit:

  • právo na nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost obydlí při evakuaci osoby z místa, na kterém je bezprostředně ohrožena na životě a zdraví;
  • vlastnické a užívací právo právnických a fyzických osob k majetku, pokud jde o nucené omezení práva vlastníka nebo uživatele z důvodu ochrany života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, které je ohroženo krizovou situací, přičemž je za toto omezení poskytnuta přiměřená náhrada;
  • svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací;
  • právo pokojně se shromažďovat ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací;
  • právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala aplikovaná krizová opatření nebo narušovala, případně znemožňovala jejich efektivní provádění;
  • právo na stávku, pokud by tato stávka vedla k narušení, popřípadě znemožnění provádění záchranných a likvidačních prací.

Náhrada za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti a pracovní výpomoci

Za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci náleží právnické nebo fyzické osobě tzv. finanční reparace. Ve vztahu k omezení vlastnického práva se jedná o provedení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lze vlastnické právo omezit na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu. Peněžní náhradu má povinnost vyplatit orgán krizového řízení, který o omezení práva nebo uložení povinnosti rozhodl. Peněžní náhrada se vyplácí do 6 měsíců od zrušení krizového stavu, v jehož důsledku vznikl nárok na peněžní náhradu.

V situaci, kdy dojde k omezení vlastnického práva k nemovitostem, tak v takovém případě orgán krizového řízení poskytne vlastníkovi náhradu v adekvátní míře omezení jeho majetkových práv. Tzv. adekvátní míru lze dovodit například z jednotlivých ustanovení občanského zákoníku, tj. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

V případě poskytnutí náhrady za splnění pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo poskytnutí dobrovolné pomoci se opět jedná o provedení ústavně zaručených práv. Listina základních práv a svobod v čl. 9 vypočítává jednotlivé druhy činností, které nelze považovat za nepřípustné nucené práce nebo služby. Mezi ně patří právě činnosti, které lze požadovat po jednotlivcích dle krizového zákona. Právo na spravedlivou odměnu za práci je pak zakotveno v čl. 28 Listiny, ovšem je zaručeno pouze zaměstnancům, což striktně vzato osoby plnící povinnosti podle zákona o krizovém řízení nejsou. Lze nicméně dovozovat, že osoby plnící takové povinnosti jsou v postavení obdobném zaměstnancům. Nelze-li u takových osob zcela přesně stanovit výši náhrady, postupuje se podle zvláštních právních předpisů. Náhrada se stanoví ve výši, která odpovídá obvyklé mzdě za stejnou nebo podobnou práci. Při určování náhrady za poskytnutí věcného prostředku se vychází z výše nákladů vzniklých povinnému a z obvykle požadované náhrady za použití stejného nebo obdobného věcného prostředku v době jeho poskytnutí.

Orgán krizového řízení je oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu za poskytnutí movitých prostředků, vykonání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření. Těmito úhradami se dorovnávají vynaložené výdaje. Původce havárie může být například provozovatel objektu, který nakládá a obchoduje s nebezpečnými chemickými látkami či přípravky.

Odpovědnost za škodu, která byla způsobena při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo neadekvátním úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. se vztahuje na odpovědnost státu a územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti. Odpovědnost státu se nepřímo vztahuje také na územní samosprávu v rámci výkonu přenesené působnosti. Jedná se o odpovědnost za škodu, která byla způsobena rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

V procesu výkonu veřejné moci se odpovědnosti nelze zprostit. V tomto případě mluvíme o absolutní objektivní odpovědnosti. Nelze však zcela vyloučit, že poškozený ponese škodu poměrně, podpůrně v této situaci působí občanských zákoník. Ve věcech náhrady škody zastupují stát ministerstva a jiné ústřední správní úřady.

Pojem rozhodnutí není zákonem zcela přesně definován. Jedná se o správní akty konstitutivní nebo deklaratorní, které zakládají, mění nebo ruší práva či povinnosti adresátů veřejné správy vydaná ve správním řízení bez ohledu na to, zda jsou vedena podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů), či podle předpisů speciálních. Jde tudíž o každý proces, jehož výsledkem jsou rozhodnutí, jimiž se autoritativně rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech jednotlivců.

Základní podmínky pro vznik odpovědnosti:

  • existence rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým byla způsobena škoda;
  • rozhodnutí nabylo po vyčerpání opravných prostředků právní moci;
  • toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno nebo změněno.5

Škoda vzniká účastníku řízení anebo osobě, která nebyla účastníkem, a to i v případě, kdy jím být měla. Stát je odpovědný za škodu, která byla způsobena právnickým a fyzickým osobám v kauzální souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění pozdějších předpisů. Takové odpovědnosti se stát může zprostit pouze v případě, že se prokáže pochybení na straně poškozeného, resp. prokáže se, že poškozený si způsobil škodu sám.

Náhrada hmotné škody vzniklé při činnosti orgánů, které aplikují krizová opatření, případně při uloženém poskytnutí věcných prostředku se poskytuje podle právních předpisů účinných v době vzniklé škody. To je například občanský zákoník nebo zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů.

Náhrada škody nebo újmy na zdraví, která vznikla v příčinné souvislosti s výkonem uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle právní úpravy o odškodňování pracovních úrazů6, pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již za doby trvání pracovněprávního vztahu.

Finanční náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který ustanovil aplikaci krizového opatření nebo cvičení, při kterém anebo v jehož důsledku vznikla škoda nebo újma.

Nárok na náhradu škody s uvedením důvodů nárokuje právnická nebo fyzická osoba písemně u věcně příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak nárok na náhradu škody zaniká. V případech hodných zvláštního zřetele může orgán krizového řízení přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škodné události.

Náhradu škody není možné poskytnout právnickým nebo fyzickým osobám, které zavinily vznik škody.

Orgán krizového řízení má právo požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu škody, po iniciátorovi havárie nebo jiné události, která vyvolala vznik krizové situace a musela být aplikována krizová opatření.


Poznámky

1 Viz § 31, odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění pozdějších předpisů. ... Zpět

2 Pozn.: orgány krizového řízení jsou: vláda České republiky, ministerstva a ostatní správní úřady, Česká národní banka, orgány krajů, obcí a určené orgány s územní působností, které ve prospěch svého zřizovatele zabezpečují analýzu a vyhodnocení možných ohrožení jeho bezpečnosti, plánování, organizování, realizaci a kontrolu činností prováděných v souvislosti s přípravnými opatřeními a řešením krizových situací. ... Zpět

3 Pozn.: viz § 15, odst. 3 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění pozdějších předpisů. ... Zpět

4 Viz § 31, odst. 3 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění pozdějších předpisů. ... Zpět

5 JUKL, Marek a Vladimír NOVOTNÝ. Vybrané kapitoly práva krizového řízení. Vyd. 1. Praha: Policejní akademie České republiky, 2005, 15 s. ISBN 80-7251-180-7. ... Zpět

6 Pozn.: § 109 až 203, § 260 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. ... Zpět