Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Praktické důsledky aplikace směrnice 93/76/EHS na spotřebitelskou veřejnost

V říjnu 2001 vyšla vyhláška č. 372/2001 Sb. Ministerstva pro místní rozvoj, kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele. Dne 19. prosince 2002 vydalo MMR k této vyhlášce metodický pokyn čj. 28203/2002, který podrobněji rozpracovává a komentuje jednotlivé paragrafy a odstavce výše uvedené vyhlášky.

Oba tyto materiály Ministerstva pro místní rozvoj obsahují některé části, které jednak odporují i pro ČR závazné směrnici Rady evropského společenství 93/76/EHS, jednak svými formulacemi přispívají k nejasnostem vznikajícím při rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody, jež jsou pak předmětem nedorozumění mezi konečnými spotřebiteli a dodavatelem tepla, resp. firmou provádějící rozúčtování profesionálně.

V současné době narůstá počet soudních sporů, které se týkají právě způsobu provádění rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody. Společným jmenovatelem žalob, z nichž část je neoprávněná a část oprávněná, je především kvalita poskytovaných služeb v oblasti rozúčtování nákladů, zejména praktická nemožnost laické kontroly.

Značný podíl na nedorozuměních a oprávněných stížnostech s sebou nese neprůhledné používání různých korekčních součinitelů, jimiž se v rozúčtování násobí skutečně odečtené údaje indikátorů na otopných tělesech (viz § 4 odst. (3) vyhlášky č. 372/2001 Sb.).

Ve směrnici 93/76/EHS Rady evropského společenství se požaduje provádět rozúčtování nákladů na vytápění, klimatizaci a dodávku teplé užitkové vody podle skutečné spotřeby energie, resp. v přiměřeném poměru k velikosti této spotřeby. Z tohoto hlediska bude nutno tedy přistupovat i k používaným metodám měření nebo indikace této spotřeby. V žádném případě by nemělo být nadále přípustné rozúčtování nákladů na vytápění podle velikosti vytápěné plochy nebo přepočtené vytápěné plochy bytů a nebytových prostorů.

Množství tepla dodávané do vytápěné místnosti otopným tělesem je dáno rovnicí:
Q = α. S ( trs - tm ),
kde
α - součinitel přestupu tepla ze stěny otopného tělesa do okolního vzduchu,
S - plocha otopného tělesa,
trs - střední povrchová teplota otopného tělesa,
tm - teplota okolního vzduchu.

Za předpokladu známých hodnot veličin α a S je tedy nutno znát ještě teploty trs a tm. Teplotu povrchu otopného tělesa v jeho referenčním bodu trs může snímat (indikovat) i každý indikátor s jedním čidlem, a to jak elektronický tak i odpařovací. Ne tak ovšem teplotu okolního vzduchu tm, která může být indikována pouze u indikátorů s dvěma čidly.

Je známo, že indikátory s jedním čidlem mohou s jistým zjednodušením porovnávat pouze poměrnou dobu využití otopných těles. I na základě tohoto ukazatele je možno provádět rozúčtování nákladů na ústřední vytápění. Je ovšem nutno mít na zřeteli, že se při tom vychází z předem stanovené stejné vnitřní teploty ve vytápěných místnostech, např. +21 °C. Jestliže se podle zkušeností pohybují v ústředně vytápěných budovách vnitřní teploty v rozmezí od +16 do +26 °C, zavádí se za výše uvedeného předpokladu do výpočtů systematická chyba ± 30 %. Najde-li se potom v daném domě jeden jediný spotřebitel, který takové rozúčtování zpochybní a s odvoláním na směrnici 93/76/EHS odmítne takto stanovenou částku zaplatit, pak s pravděpodobností hraničící s jistotou svůj případný soudní spor neprohraje.

Indikace a rozúčtování nákladů na vytápění podle skutečné spotřeby tepelné energie by mělo vést především k zjednodušení a lepší kontrolovatelnosti rozúčtování, z něhož by odpadly mnohdy velmi pochybné opravné součinitele vztažené na polohu místnosti vůči světovým stranám, počtu ochlazovaných stěn, apod.

Používání těchto opravných součinitelů bylo až doposud odůvodněné snahou hledat u ústředně vytápěných budov jakousi "vyšší spravedlnost", která by zvýhodnila byty s vyšší energetickou náročností (vyšší tepelnou ztrátou) tím, že se na jejich vyšších nákladech podíleli uživatelé bytů s energetickou náročností nižší (byty v chráněné poloze). Rozdílná užitná hodnota bytů, která nebyla respektována v jejich ceně nebo v úplatě za jejich užívání, se tak kompenzovala deformacemi při rozúčtování nákladů na tepelnou energii pro vytápění. Uživatelům energeticky náročnějších bytů se tak vlastně poskytovala skrytá dotace, kterou pokrývali uživatelé bytů v chráněné poloze.

Tento postup byl do jisté míry pochopitelný v době řízeného hospodářství a citelného nedostatku volných bytů. V současné době, kdy se stále více prosazuje trh s byty, je tento postup samozřejmě zavádějící. U naprosto shodného objektu, který je však namísto klasické ústřední otopné soustavy se spodním rozvodem vybaven etážovým vytápěním nebo u ústředního vytápění s horizontálními bytovými rozvody a centrální stoupačkou s kalorimetrickým měřením spotřeby tepla pro vytápění, podobné přerozdělování nákladů uvnitř nemovitosti nepřipadá v úvahu a nikoho by ani nenapadlo.

Mezi jednotlivými uživateli nebo vlastníky bytů přece jakoukoliv "vyšší spravedlnost" nelze hledat. Velký rozdíl mezi nimi vznikal již v tom, jakým způsobem byly byty získány. Někteří lidé je dostali zcela zadarmo. Byty o velikosti 3 + 1 v Praze, které získali členové bytových družstev ještě v 80. letech, je stály kolem 30 000 Kč, byty odprodávané jejich uživatelům městem nebo jednotlivými podniky přišly na cca 150 000 Kč, zatímco nově pořízený byt stejné velikosti stál v roce 1995 kolem 1 300 000 Kč. Současná tržní cena takto velkých bytů se pohybuje u panelových domů podle stáří objektu a podle atraktivnosti lokality v rozmezí od 1 500 000 do 2 500 000 Kč. Rovněž ceny tepla se od sebe velice výrazně liší podle typu zdroje tepla (elektrárna s dodávkou tepla, teplárna nebo výtopna či okrsková kotelna), druhu spalovaného paliva (uhlí, zemní plyn nebo topné oleje), druhu teplonosné látky u SCZT (pára nebo voda) a konečně i podle toho, stojí-li mezi výrobcem a spotřebitelem tepla ještě další podnikatelský subjekt, jakým je distributor tepla.

Za těchto okolností tedy bude jedině rozumné, budou-li se náklady na tepelnou energii pro vytápění rozúčtovávat podle skutečné spotřeby tepla tak, jak to požaduje i směrnice 93/76/EHS.

Je nepochybné, že v rámci přístupových jednání s EU v oblasti energetiky se náš stát zavázal převzít nařízení, směrnice a rozhodnutí EU do vlastní legislativy, protože tyto právní předpisy EU jsou nadřazeny legislativě jednotlivých členských států. V našich zákonech a vyhláškách pak musejí být stanoveny i sankce za nedodržování a porušování těchto závazných předpisů.

V souvislosti s našimi dosud platnými zákony a vyhláškami, které jsou v kolizi s legislativou EU, je nutno uvědomit si jedno nebezpečí. Bude-li na jejich základě kdokoliv odsouzen českým soudem, má postižený právo obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ten potom posuzuje podané žádosti zejména ze dvou hledisek:
a) z hlediska přiměřenosti délky trvání soudního procesu,
b) z hlediska souladu legislativy, podle níž byla příslušná osoba (fyzická či právnická) odsouzena, s legislativou EU.

Pokud tento soud uzná stížnost našeho občana za oprávněnou, poskytne mu mimo jiné i odškodnění, a to ve výši několika průměrných platů obvyklých v EU. Tento rozsudek dopadne pak na Českou republiku, takže za nedostatky v práci našich zákonodárných orgánů, soudů a státních úředníků doplatí nakonec všichni daňoví poplatníci.