Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Nerostné suroviny překreslují geopolitickou mapu, Evropa by měla snižovat spotřebu

O dominantní roli Číny na poli kritických surovin a materiálů potřebných pro zelenou transformaci se na evropské úrovni diskutuje již delší dobu. V posledním měsíci však došlo k novému vývoji, když Evropská komise zveřejnila dlouho očekávaný návrh zákona o kritických surovinách.

Foto © jnerad, Fotolia.com

V Evropské unii se poslední dobou stále častěji skloňují výrazy jako kritické nerostné suroviny, konkurenceschopnost či strategická autonomie. Do České republiky tato diskuze teprve přichází, díky rozsáhlým zásobám lithia se ale možná brzy ocitne v centru dění.

Spolu s návrhem zákona o klimaticky neutrálním průmyslu se tak snaží reagovat jednak na dlouhodobě posilující roli Číny na poli čistých technologií a navázaných dodavatelských řetězců, tak i na aktuální vývoj ve Spojených státech, které v boji proti změnám klimatu přistoupily na značně protekcionistická opatření.

Suroviny a kovy mimo Evropu

Nejvíce emisí skleníkových plynů je možné snížit přechodem od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie a také elektrifikací v dopravě a ve vytápění a chlazení budov. V porovnání s fosilními palivy a jejich infrastrukturou jsou obnovitelné zdroje energie celkově materiálně méně náročné. Nové technologie však vyžadují některé specifické nerostné suroviny a kovy, jejichž naleziště jsou často geograficky koncentrované v oblastech mimo Evropu. Jedná se například o lithium, kobalt, nikl, mangan, fosfor, křemík či grafit. Většina těchto surovin je pro evropskou ekonomiku strategicky důležitá, ať už se jedná o využití v zelených technologiích, v obraně či v digitalizaci. Pokud u těchto surovin navíc hrozí narušení dodavatelského řetězce, lze je definovat jako kritické nerostné suroviny.

Právě kritickým surovinám se věnuje nová legislativa. Podle ní má Evropská unie do roku 2030 být schopna pokrýt 10 % roční spotřeby kritických materiálů vlastní těžbou, 40 % vlastním zpracováním a 15 % vlastní recyklací. Kromě toho by nemělo více než 65 % jakéhokoliv strategického materiálu pocházet z jediné třetí země. V současné době je EU těmto cílům dost vzdálená. Většina lithia nyní přichází z Chile, křemík z Norska, grafit z Číny, kobalt z Konga. Pouze minimum evropské poptávky kritických surovin je pokryto těžbou na území EU. Do roku 2030 by to mohlo být přibližně 30 %.

Zpracování v Číně

Možná ještě větším problémem je zpracovávání těchto surovin. Například u lithia, které se využívá k výrobě baterií do elektromobilů, je 60 % zpracováváno v Číně. U vzácných zemin je to až 90 %. Stejně tak Čína dominuje zpracovávání dalších kovů potřebných pro čistší technologie, jako je hliník, měď, kobalt či nikl. Zároveň si již několik let až desetiletí buduje silnou pozici v dodavatelských řetězcích těchto materiálů. Velmi dobře je to vidět v Africe, kde Čína razí velmi agresivní politiku. Například v Demokratické republice Kongo kontroluje Čína 15 z 19 kobaltových dolů.

Pro země jako EU či USA je teď prioritou pokusit se dominantní roli Číny alespoň částečně narušit, ať už zakládáním strategických partnerství se zeměmi bohatými na kritické suroviny, diverzifikací dodavatelských řetězců nebo pokrokem v recyklaci potřebných materiálů. Nicméně již nyní je jasné, že postupný nárůst poptávky po nízkouhlíkových technologiích může dramaticky převrátit geopolitické misky vah.

Evropské dilema: ochrana přírody nebo větší nezávislost

Evropa si je nových globálních dynamik dobře vědoma a snaží se na ně reagovat. Návrh zákona o kritických nerostných surovinách ukazuje cestu, kterou by se Unie mohla vydat. Legislativní proces by mohl být poměrně rychlý a zákon by mohl vstoupit v platnost ještě letos. Některé členské státy však již nyní vzaly iniciativu do vlastních rukou a vytváří si vlastní strategická partnerství s třetími zeměmi. Německo je v tomto ohledu velmi aktivní a cíleně uzavírá či obnovuje partnerské dohody ohledně těžby surovin, např. nedávno s Chile ohledně lithia. Menší členské státy s omezenějšími diplomatickými prostředky, jako je i Česká republika, však mohou být v tomto samostatném úsilí znevýhodněny a měly by prosazovat společné aktivity na evropské úrovni.

Evropa také brzy bude muset řešit vlastní dilema. Dovážet i nadále většinu kritických nerostných surovin z třetích zemí nebo i přeneseně „kopnout do svého vlastního dvorku“? Jedním z častých argumentů pro přesun těžby do EU je kromě větší soběstačnosti i fakt, že EU má přísnější environmentální a pracovní standardy a negativní dopady těžby jsou tím pádem více kontrolovány než v některých jiných zemích světa. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že proti otevírání nových dolů se postaví místní obyvatelstvo. Většina evropských nalezišť kritických surovin se navíc nachází uvnitř nebo v blízkosti chráněných přírodních oblastí a těžba zde by tak ohrozila evropskou druhovou rozmanitost, která se již nyní nachází v kritickém stavu.

Snížení spotřeby je klíčové

Evropské těžařské firmy mnoho let volají po urychlení povolovacích procesů a rozvolnění environmentálních a sociálních standardů. Toho se jim nyní alespoň v případě strategických kritických surovin nejspíš dostane. Nevládní organizace ovšem varují před přílišným osekáním požadavků a kontrolních mechanismů těžby. Stejně tak by přílišné urychlení povolovacích lhůt mohlo vést k omezení přístupu místní veřejnosti ke ovlivnění celého procesu. To by nejen ohrozilo demokratičnost celého procesu, ale mohlo by to vyvolat společenské protesty, což by ve výsledku celý přechod na nízkoemisní technologie naopak prodloužilo. Českou republiku toto dilema dost možná brzy čeká se znovuotevřením otázky těžby lithia na Cínovci, který je největším známým nalezištěm tohoto kovu v Evropě.

Aby Evropa mohla být více nezávislá na dovozu kritických surovin z třetích zemí a zároveň neohrožovala vlastní přírodu a biodiverzitu, měla by se více než doposud zaměřit na cílené snižování spotřeby. Současné plány Evropské komise nedávají dostatečný důraz na opatření snižující poptávku po primárních materiálech a snižující materiálovou intenzitu výrobních procesů. Stejně tak cíl pro recyklaci kritických materiálů by mohl být vyšší. Kritické materiály jsou zásadní pro snižování emisí a zpomalení klimatické krize, ale jejich překotnou těžbou bychom si neměli způsobit další problémy tam, kde zatím nejsou.

 
 
Reklama