Příspěvek posuzuje varianty umístění otopného tělesa v rohové vytápěné místnosti se dvěma okny. V minulosti byla v takové místnosti doporučována instalace otopného tělesa pod každé okno.

Článek se snaží na základě matematické simulace porovnat chování dvoutrubkové protiproudé, souproudé a jednotrubkové otopné soustavy s jezdeckým napojením otopných těles. Zaměřuje se na změnu parametrů, jako je teplota vratné vody, výkon otopných těles či teplota ve vytápěném prostoru, při uzavírání regulačních ventilů u otopných těles.

Článek přináší komplexní pohled na dvoutrubkové protiproudé otopné soustavy z pohledu návrhu teplotních parametrů a s tím souvisejícího malého či velkého průtoku soustavou. Na základě rozboru práce termostatických regulačních ventilů, zónových a stoupačkových ventilů u soustav s malým a velkým průtokem hodnotí jejich výhody a nevýhody.

V dnešních systémech se často využívá i reflexní či termoreflexní fólie. Pokusme se v následujícím textu zaměřit na fyzikální podstatu děje a uvést některé hodnoty získané experimentálně. Zajímala nás úspora tepla, rozdíly v tepelných výkonech a tepelný náběh obou variant podlahových otopných ploch.

V ideálním případě požadujeme, aby se tepelné ztráty rovnaly aktuálně dodávanému tepelnému výkonu. Tento proces je však v čase nestálý a prostřednictvím procesů regulace tepelného výkonu se snažíme co nejpřesněji reagovat na dané změny podmínek. Abychom dosáhli co nejefektivnější regulace, je třeba zabývat se dynamickým chováním otopných ploch obecně.

Motivací k výzkumu setrvačností náběhu a chladnutí otopných těles (OT) je aktuální všeobecné úsilí o dosahování energetických úspor a optimalizaci technických systémů, otopné nevyjímaje. Ve fázi návrhu se ve stále větší míře uplatňuje počítačové modelování, za provozu pak přichází ke slovu regulace a automatické řízení, přičemž všechny tyto obory spolu úzce souvisí. Pro efektivní regulaci systému je velmi důležitá znalost časových konstant (u otopných těles nazývaných setrvačností) jednotlivých prvků.

Autoři se zabývají numerickou analýzou teplotních a proudových polí ve vytápěné místnosti ve vztahu k umístění otopného tělesa. Jsou diskutovány dva návrhy otopných těles v podobě čtyř variant řešení. Otopné těleso navržené klasickou metodou bylo situováno pod okno ke stěně obvodového pláště, k boční vnitřní stěně a k protější vnitřní stěně. Otopné těleso navržené bilanční metodou bylo umístěno pouze pod oknem.

Parametr, který by se měl uplatňovat při posuzování energetického chování kotlů, je stupeň využití kotle. Pro dnešní konstrukce kotlů je naprosto nevyhovující hodnotit je podle termické účinnosti, která je navíc určována v laboratoři za přesně definovaných ideálních podmínek při jmenovitém výkonu zdroje, a tak neodráží chování zdroje tepla v průběhu otopného období.

Klasické vytápění s otopnými tělesy a podlahové vytápění pracuje za jiných hydraulických a teplotních podmínek, proto je třeba vhodně řešit zapojení a regulaci těchto kombinovaných soustav. Pokud bychom ponechali kombinovanou soustavu zapojenou na jeden regulovaný okruh, dostaneme se do provozních potíží.

Článek se zabývá problematikou umisťování otopných těles jak ve vztahu ke "klasickým" budovám, tak k tzv. nízkoenergetickým objektům. Mnozí se domnívají, že umístění otopného tělesa pod okno k ochlazované obvodové stěně s cílem zajištění optimálního tepelného komfortu a vyšších úspor tepla je již přežitkem. Je tomu skutečně tak?

Variantou napojení otopné soustavy přes termohydraulický rozdělovač THR (HVDT, nesprávně též anuloid) je hydraulický věnec (HV), jehož výhody, vhodnost užití v praxi a výpočtový postup návrhu jsou uvedeny.

Základním opatřením k zajištění hospodárné dodávky tepla pro vytápění staveb je dokonalý technický stav kotelen a úpraven parametrů a jejich vybavení odpovídající regulací.

Teplovodní podlahové vytápění klade na regulaci výkonu podlahové otopné plochy stejné nároky, jako na ostatní teplovodní otopné soustavy. Hlavním rozdílem, který bychom měli respektovat, je akumulační schopnost podlahové otopné plochy a s ní související odlišná setrvačnost náběhu.

V závěrečném dílu seriálu o návrhu podlahového vytápění je uveden příklad návrhu, který vychází z dříve uvedených vztahů a je koncipován tak, že odpovídá teorii i praxi. Není však v plném souladu s ČSN EN 1264 - 1 až 3. Uvedený způsob výpočtu ale splní její požadavky.

Podlahové vytápění vytvořené na suchý způsob pracuje s vyššími teplotami otopné vody. Přívodní teplota vody se pohybuje v rozsahu 40 až 70 °C. U mokrého způsobu je předpokládaná teplota přívodní otopné vody 35 až 55 °C a podlaha pracuje s měrným tepelným výkonem nad 50 W/m².

Volba podlahového vytápění, jako prostředníka k zajištění tepelné pohody, je dána objektem samým. Ten musí splňovat tepelnětechnické vlastnosti tak, že průměrná tepelná ztráta by měla být menší jak 20 W/m³ eventuálně průměrná roční spotřeba tepla nižší než 70 až 80 kWh/m².