Větrné plašičky, rozmrazovače, zemědělské stroje nebo suchozemské dopravní prostředky jsou méně známé oblasti, kde se lidé rozhodli využít větru jako zdroje energie.

Instalovaný výkon větrných elektráren celosvětově překročil koncem roku 2018 hranici 600 GW. Více než třetinou se na tom podílí Čína s 221 630 MW, která tím překonala současný celkový evropský instalovaný výkon 189 229 MW.

Když jde o vodu pitnou, pak odpověď většinou zní – Želivka. Někdo dodá, že Praha pije vodu z Vltavy, upravenou vodárnou v Podolí.

První velké solární instalace v ČR měly výkon řádově v desítkách kilowattů. V době vysokých cen technologií se hledal prostor pro instalaci zejména na plochách, které neměly jiné využití.

Jak velkou baterii potřebuje hybridní trajekt? Kolik emisí ušetří? A jezdí něco takového v ČR?

V únoru a březnu publikovaly evropská a světová asociace větrné energetiky tradiční výroční zprávy o aktuálním stavu oboru v evropském i světovém měřítku. Celkový instalovaný výkon větrných elektráren k 31. 12. 2017 dosáhl globálně 539 581 MW, přičemž přírůstek za rok 2017 činí 52 573 MW. Evropa má na tom podíl 177 506 MW, během roku přibylo 16 083 MW.

Snahy o využití energie větru vedly v minulosti k řadě technických objevů a řešení. Tentokrát se podíváme na ta méně obvyklá, funkční i nefunkční a někdy i úsměvná.

Větrné elektrárny jsou levný a čistý zdroj elektřiny. Přitom jejich stavbu jako bychom si neuměli představit bez protestů místních obyvatel nebo úředních překážek. Z čeho tyto obavy vycházejí? A v jakých případech jsou oprávněné?

Vývoj větrných elektráren určených k instalaci na pevnině, pokud jde o jejich velikost, již skoro narazil na hranice reálných možností. Nové stroje pro instalaci na pevnině se v současnosti výkonově pohybují kolem 3 MW, s průměrem rotoru 100–130 m a výškou stožáru 100–140 m.

Stavba větrné elektrárny je v porovnání s jinými typy elektráren poměrně rychlá a jednoduchá. I tak má svá zjevná specifika, která se projevují nejen v samotné stavbě a v transportu jednotlivých dílů, ale i v délce povolovacího procesu v poměru k době stavby. Sedmý díl seriálu přibližuje, jak se staví větrná elektrárna.

Doba stavby větrné elektrárny by teoreticky mohla doba od záměru po její spuštění být asi dva až tři roky. To konstatuje statistika České společnosti pro větrnou energii (ČSVE) o počtu a osudu projektů větrných elektráren během jejich schvalování. ČSVE má spočítanou reálnou dobu a „úmrtnost projektů“ v průběhu tohoto řízení.

Po sedmileté pauze se v roce 2002 začaly v České republice opět objevovat nové projekty větrných elektráren. Přesto však další rozvoj tohoto odvětví nakonec zůstal stejně skromný jako jeho začátek.

Páté pokračování seriálu o větrných elektrárnách je věnováno malým větrným elektrárnám (MVtE) v ČR. Seznamuje s hlavními technologiemi u MVtE, popisuje rozvoj tohoto sektoru v ČR a nakonec přibližuje příběhy dvou instalací.

Článek se zabývá nárůstem instalací větrné energetiky od přelomu tisíciletí. Větrná energie se na počátku 21. století stala nejdynamičtěji se vyvíjejícím oborem energetiky v Evropě. V období 2000–2015 vykázala nejvyšší nárůst instalovaného výkonu mezi všemi dalšími zdroji.

Vysoké pokrytí našeho území rozvodem elektřiny a dostatek domácí fosilní energetické suroviny – uhlí – nenutil v Československu ve 20. století nikoho ke hledání energetických alternativ. Podle toho vypadal i rozvoj větrné energetiky, která se omezovala na několik pionýrských projektů.

Druhý díl seriálu o větrných elektrárnách popisuje počátky větrné energetiky v Dánsku a v Německu, tedy v zemích, které se staly technologickými i uživatelskými lídry v tomto odvětví. Zároveň je uvedeno několik paralelních příběhů větrných elektráren, které byly pro vývoj tohoto oboru podstatné – ať už jako vývojové stupně nebo jako „slepé uličky“.

Článek nás provede historií větrných elektráren od prvních pokusů s větrníky přes nové typy rotorů a nárůst výkonu až po první větrné elektrárny v České republice.