Co je ekonomické? (jak posuzovat zdroj energie)

Jelikož to je jedna z nejčastějších otázek, kladená jak obhájci, tak odpůrci obnovitelných energií, uvádím některé myšlenky, které mohou toto hledisko objasnit.

Poukazování na skutečnost, že obnovitelná energie není ekonomická, tedy konkurenceschopná, postrádá jeden zásadní dodatek - ve skutečnosti vlastně nevíme, co je a co není ekonomické. Tím, že nedokážeme nahlédnout kolik omezení, nedostatků a omylů stojí za tím, co nazýváme ekonomikou, resp. ekonomickou teorií, ztrácejí ekonomické výroky mnoho na schopnosti zachytit dlouhodobou realitu vývoje lidské společnosti. Ekonomická teorie a následně i praxe odkládá nebo dokonce opovrhuje vším, co není přesně měřitelné, jednoznačně definovatelné, a je navíc plná vnitřních rozporů. Zatímco základy ekonomické teorie stojí na premisách odvozených z čistě subjektivních (sociopsychologických) procesů, není ochota se hlubšími psychologickými a sociálními souvislostmi zabývat.

Alternativní a "klasické" zdroje energie nelze porovnávat prakticky v žádném ukazateli či kritériu. Jedná se o dva různé světy, které se nutně musejí odlišovat samotným přístupem k využívání energie. Z krátkodobého pohledu je pak možné považovat je za komplementy, zatímco v dlouhodobém období se jedná o substituty. Druhým důvodem neporovnatelnosti je právě hledisko časů. Dopustili bychom se záměrného omylu, pokud bychom v jednom okamžiku porovnávali v minulosti výrazně preferované a podporované technologie, které nyní využívají svůj "zlatý věk" coby konkurenční výhodu, s alternativami, jež si pomalu hledají své místo na slunci a mají před sebou rozvoj.

Konkurenceschopnost alternativ, které zdaleka nemohou těžit z dávno odepsaných investic a relativně jednoduchých technologií, pochopitelně klesá. Zde však můžeme vidět příklad politické volby jednodušší cesty - liberalizace dostala přednost před daňovou reformou. Rozhodující je však skutečnost, že obnovitelné zdroje již mají své místo na trhu, mají svou jistotu ekonomickou i politickou sílu.

Trhy dokáží dělat mnoho věcí dobře, nedokáží však dělat dobře úplně všechno. Tržní selhání spadají do obecné kategorie nazývané externality. Externalita je vliv činnosti jednoho člověka na blahobyt lidí nezúčastněných na této činnosti. Protože kupující a prodávající opomíjejí vliv externalit, rovnováha na trhu není za přítomnosti externalit efektivní. To znamená, že rovnováha nemaximalizuje celkový užitek společnosti jako celku. Firma nebude brát v úvahu všechny náklady znečištění, které vytváří, pokud jí v tom vláda nezabrání. Vláda reaguje tím, že se pokouší toto chování ovlivnit, aby chránila zájmy nezúčastněných stran. Tak se jí může podařit zlepšit výsledky fungování trhů. Jedná ve veřejném zájmu, aby zvýšila celkový ekonomický blahobyt země, které vládne. [6]

Třebaže se civilizovaný svět již rozhodl dále tyto dva přístupy k výrobě energie nesrovnávat a alternativní zdroje podporuje, dlouhodobé koncepční řešení je teprve v zárodku.

Ekonomové ani politici dnes již nevedou diskuse o tom, zda mají externality konkrétní ekonomické opodstatnění, jako spíše o tom, jakým způsobem je zahrnout do stávajícího ekonomického systému a do jaké míry. Rozhodný krok nás teprve čeká.

Jednou z priorit je zamezení vzniku negativních externalit při výrobě energie, neboť oblast energetiky vytváří externality, které prokazatelně snižují kvalitu života v globálním měřítku. Pokud ještě zůstaneme u externalit, bylo by dobré si připomenout výstupy některých světových studií, které ukazují, že například výroba energie z uhlí (v posledním století největší primární zdroj energie) nás ve společenských nákladech stojí mezi 0,10 - 0,18 EURO/kWh (3,6 - 6,5 Kč/kWh). Extrémním případem je studie zvažující katastrofický scénář, kdyby se vyplnily prognózy rychlého růstu průměrné teploty na Zemi a následně zvýšení hladin oceánů. V tomto případě je hodnota společenských nákladů stanovena na 5 EURO/kWh (180,- Kč/kWh). Jsme ochotní tuto cenu platit? [4]

V současné době se v ČR objevila metodika objektivizovaného ekonomického hodnocení, kterou vyvinul CityPlan za podpory ČEA. Uvedená metodika odstraňuje znevýhodnění energetických úspor a obnovitelných zdrojů energie. Dochází k tomu tehdy, pokud se orgány státní správy a samosprávy ztotožňují pouze s ekonomickým pohledem investora a nezahrnují do ekonomického chování vliv externalit a dopadů na obchodní bilanci spravovaných regionů a na zaměstnanost.

Při tvorbě investičních záměrů se opomíjení externalit vždy projeví deformovanými koncepcemi. V rámci rozhodování ve veřejném zájmu může nesprávným pochopením docházet ke "zcizování" veřejných statků (jako např. životního prostředí, zaměstnanosti apod). Nebývají tak dostatečně oceněny čistší produkce a využívání místních zdrojů.

Jako konkrétní příklad je možno uvést porovnání vytápění jednoho tisíce bytových jednotek v rodinných domcích biomasou a zemním plynem. Celková potřeba tepla v dané lokalitě je 60 000 GJ/rok. Při srovnání se uvažuje individuální vybavení rodinných domků automatickými kotli na spalování pelet (dřevo) a plynovými kotli. Do porovnání nejsou zahrnuty náklady na vybudování místní plynové sítě ani náklady na vybudování peletizační linky, neboť tyto náklady by měly být zahrnuty v ceně paliva - v ceně pelet i zemního plynu. Výpočet znečištění zahrnuje celý zásobovací řetězec (tj. i výrobu pelet). Výsledky jsou ve výše uvedeném grafu. [2]

Když japonští výrobci vyvinuli svoje postupy typu just in time, radovali se ze snížení skladovacích nákladů, protože zásoby se nyní prakticky skladovaly v dodávkových vozidlech, která je přivážela do jejich továren. Tyto nákladní automobily však brzy na dálnicích kolem měst začaly způsobovat dopravní zácpy, zhoršily životní prostředí a vyžadovaly víc lepších silnic, za něž zaplatila široká veřejnost. Výrobci se tak zbavili nákladů na úkor široké veřejnosti. [3]

Teoretické základy jsou založeny na principu vzácnosti statků (rozumějme přírodních i lidmi vytvořených statků), nadále je však příroda považovaná za roh hojnosti; s přírodními zdroji se v ekonomických rovnicích neoperuje - staly by se příliš složitými.

Trh má svá omezení i svoje předem nezamýšlené důsledky. Je to pouhý mechanismus, nikoli filozofie. Je zřejmé, že tržní disciplíny všude nefungují. Zejména tam, kde výsledky buď nelze vyjádřit cenou nebo jsou nejasné. [3]

Zastánci trhu a liberální ekonomové občas zapomínají, že čistě tržní prostředí nikdy neexistovalo a vytvořeno může být pouze za podmínky neexistence lidského faktoru, tedy člověka, a to jaksi nedává smysl. O tom, že reálná ekonomika není matematická hříčka, se dovídáme dnes a denně. Jistě nelze pochybovat o tom, že rozhodnutí o podpoře obnovitelných energií je rozhodnutím čistě politickým, neboť stávající ekonomický systém by sám o sobě neměl mnoho důvodů k vykročení tímto směrem. Není na škodu si ale připomenout, že prakticky jakékoli rozhodnutí v oblasti energetiky, jakožto chráněné a hýčkané královny ekonomiky, bylo vždy rozhodnutím politickým a nikoli ekonomickým. Pokud to o některých odvětvích energetiky platí pouze omezeně, pak v případě energetiky jaderné, coby produktu mocenského soupeření, je to tvrzení nezpochybnitelné. Vzhledem k tomu, že energetika je motorem celého hospodářství, tato základní deformace se prolíná beze zbytku vším, co nazýváme fungující ekonomikou.

Od samého počátku hromadného využívání energie, především pak v podobě plošné elektrifikace, je energetika nějakým způsobem přímo či nepřímo subvencována z veřejných zdrojů a stačila za tu dobu napáchat obrovské škody nejen prostřednictvím ekonomických deformací, ale především na zdraví a životním prostředí. Také z tohoto pohledu se zdá být zvolení stejného postupu navíc v případě prosazování čistších zdrojů vcelku logické.

Pro nás tak bude nejen zajímavé sledovat další vývoj v tomto směru v Evropě, ale nejspíše i nezbytné přehodnotit vlastní energetickou politiku a co především, vlastní, poněkud staromódní myšlení, alespoň co se energetiky týče.

Mobilizovat tyto nové technologie, stále je zdokonalovat, to nemůže být žádný problém, to je všeobecná zkušenost průmyslových společností. Zejména když víme, že to jsou pouze náklady na využití obnovitelných energií, v tomto systému již neexistují žádné primární energetické náklady, všechny náklady spočívají pouze v technice, a tyto náklady lze redukovat technickým pokrokem a dalším vývojem. Je logické, že nové energie budou muset být jednou levnější než současné energie. Využití obnovitelné energie vyžaduje úplně malý řetězec, který nejde přes celé kontinenty. [5]

Při využívání obnovitelných zdrojů dochází k posunu od centrálních zdrojů a ústředního řízení k decentralizaci, což je nejtěžší důsledek, týkající se lidského myšlení, kdy bude nutno překonat řadu předsudků a stereotypů. Proto si musíme připomínat:

SLUNCE JE ENERGIE PRO VŠECHNY - PRO JEJÍ PROSAZENÍ JE ALE POTŘEBA ENERGIE VŠECH

Něco, co podle Emmanuela Kanta není zobecnitelné, nemůže vyhovět humanistickým podmínkám. Kategorický imperativ říká: "Maxima tvého jednání by měla být taková, aby se mohla stát základem všeobecných zákonů". Ale dnešní fosilně-atomární energetický systém není přenosný na celý svět. A už vůbec ne v příští generaci. Ve svém základním schématu a v zájmu těch, kteří jej zavedli, nemůže současný energetický systém vyhovět humanistickým požadavkům. Z tohoto důvodu je nutno uskutečnit v nejbližších desetiletích přeměnu současného energetického systému - hospodářsky, vědecky a kulturně. [5]