Konec dotací na nové zdroje tepla? Začíná dotační detox

80 % dotačních prostředků šlo do stavebních konstrukcí

Zasvěceným bylo jasné již na začátku roku 2025, že se pomalu ale jistě blíží konec dotací na výměnu starých kotlů na pevná paliva, popřípadě atmosférických plynových kotlů. Sice ještě fungovaly programy Nová zelená úsporám a Nová zelená úsporám Light, jenže nově nastavená pravidla pro přidělování dotací naznačovala, že významná část financí bude přesměrována do komplexních řešení pro budovy, tedy především do zateplování, výměny oken a dalších opatření vedoucích k celkovému snížení energetické náročnosti. Méně už se mluvilo o tom, že nemalou část peněz pohltí také administrace projektů a různá poradenská „centra“, která vznikala jako houby po dešti. To se nakonec potvrdilo – po extrémně rychlém vyčerpání alokovaných financí a zastavení příjmu nových žádostí o dotace na podzim 2025 vyšlo najevo, že do stavebních konstrukcí budov šlo téměř 80 % všech alokovaných peněz. Pro trh se zdroji tepla k vytápění domácností tak začalo dlouhé a bolestivé období dotační detoxikace.

Dotace na moderní zdroje tepla lidem pomohly, ale pokřivily trh

Dotační programy Kotlíkové dotace a Nová zelená úsporám byly bezesporu velkým manažerským počinem, především odborníků ze Státního fondu životního prostředí, před kterými smekám. Tyto programy zajisté pomohly k rychlejší výměně starých kotlů na pevná paliva za modernější a ekologičtější zdroje tepla (ve většině případů). I když podle mých dlouholetých zkušeností by i bez dotací tato výměna postupně nabírala rychlejší tempo. Především díky technologickému pokroku a zvyšujícímu se ekologickému povědomí. Na druhou stranu odborníci z oboru dlouhodobě kritizovali masivní plošné dotace na výměnu zdrojů tepla pro vytápění domácností, protože zásadním způsobem narušily přirozený vývoj a strukturu trhu. Přilákaly do oboru spoustu spekulantů, nekvalitních firem a různých překupníků, kteří viděli v dotacích snadný zisk. Díky dotacím se postupně uměle navyšovaly ceny výrobků, ale především instalací, protože významnou část nákladů hradily dotace. Na trhu a v provozu je díky tomu velké množství zdrojů tepla, které by se za normálních okolností k zákazníkům nedostaly. Jedná se především o zdroje tepla vyrobené mimo EU (ale nejen tam), často nízké kvality i užitné hodnoty, u nichž je otázkou jejich dlouhodobá spolehlivost a dostupnost servisu.

Zvyšoval se podíl financí vynaložených na poradenství

Postupně si z dotačního koláče stále více ukrajovaly také různé konzultační a poradenské firmy, jejichž činnost často spočívala v jednoduchém zprostředkování informací, které byly dostupné i zdarma. Ale zákazníci, zavaleni byrokracií, byli ochotni a někdy vlastně i nuceni za ně platit. Tím se celý systém jen prodražoval a komplikoval.

Na první pohled byly dotace štědré, nicméně i s pomocí dotačních peněz musel zákazník „vytáhnout“ desetitisíce korun z vlastní peněženky. To v praxi znamenalo, že pomohly spíše těm movitějším ušetřit si na dovolenou „nad plán“, nebo investovat do jiných věcí, kdežto těm nejchudším, pro které by měla být taková pomoc prioritou, významně nepomohly. Ti si často nemohli dovolit ani zbývající část investice, ani čas a energii potřebné na vyřízení pro ně složité elektronické žádosti.

Dekarbonizace plus dotace – ne vždy pozitivní

Začátek dvacátých let bude navždy spojen s akcelerací rychlosti zavádění dekarbonizace v unii, která se v současnosti již vymkla kontrole a začala nemilosrdně ničit evropský průmysl. Také pro výrobce zdrojů tepla k vytápění domácností to znamená enormní nárůst cen vstupů do výroby, tedy energií, materiálů a subdodávek. To se samozřejmě projevilo na zrychleném růstu cen finálních výrobků. Tady dotace pomohly, protože opticky snížily výslednou cenu výrobků, čímž alespoň částečně tlumily dopad inflace. Celkové prodeje sice postupně klesaly, ale stále se prodávalo, a to hlavně díky dotacím. Až do osudného podzimu 2025.

Zelený úděl přinesl také nesmyslný politický tlak na změnu dotačních pravidel. Podpora výměny starých plynových kotlů s atmosférickými hořáky za moderní kondenzační dávala smysl z pohledu úspory energie i emisí. Ovšem lokální spalování plynu se postupně stávalo tabu, a tak skončily dotace na výměnu starých plynových kotlů za nové. Naopak Evropská unie si v rámci svého plánu REPowerEU stanovila ambiciózní cíl mít i díky zvýšené dotační podpoře do roku 2030 v „eurodomácnostech“ instalovaných 30 milionů tepelných čerpadel. Halelůja.

Emisní povolenky pohledem „zdola“

Problém postupného vysychání dotačních peněz pro výměnu lokálních zdrojů tepla pro vytápění spočívá především ve fungování, nebo spíše nefungování, systému dekarbonizace, jehož základem by měla být uhlíková daň, vybíraná od velkých znečišťovatelů ve formě emisních povolenek. Výtěžek z daně by měl jít nejen do samotné dekarbonizace, ale primárně také na pomoc těm dole, na které to nejvíce dopadá. Ovšem jak už je všeobecně známo, z vodopádu, který padá z velké výšky, až na zem dopadne pouze pár kapek, zbytek se tak nějak rozplyne, vypaří. V praxi to znamená, že reálná pomoc k cílovým skupinám se dostává jen minimálně, zatímco značné prostředky mizí dlouhou cestou z Bruselu ve velkých, ale často neefektivních projektech typu „poručíme větru dešti“, v administrativě, či v desítkách „nadnárodních“ environmentálních neziskovek.

A tak vznikl plán, jak navýšit množství financí v dotační kase, ze kterého by mělo něco zbýt také na domácnosti. Oficiálně se nazývá EU ETS2, u nás se mu nepřesně říká emisní povolenky pro domácnosti. To měl být hlavní zdroj financí na „lokální“ dotace typů NZÚ. Jenže jak známo, nová uhlíková daň se nějak zadrhla, protože podle mnoha odborníků i politiků napříč celou EU s ní eurokomisaři zašli už příliš daleko. Co s ní bude dál ukáže nejbližší budoucnost, nicméně pro trh s lokálními zdroji tepla pro vytápění domácností to zase až tak zásadní problém není. Protože podle již avizovaného předpokládaného nastavení „přerozdělování“ alokovaných financí by většina z nich stejně skončila v zateplování.

Odvykání dotacím, detox, bude bolet stejně jako odvykání jiným závislostem

A tak přichází konec. Dotační detox. Bude bolestivý a dlouhý. Bolestivý proto, že jej nepřežije spousta především malých a středních firem, které svou existenci postavily na dotačním byznysu. Několik „tradičních“ výrobců již zkrachovalo, několik jich je před uzavřením. Většina přežívá v současnosti pouze na nerentabilní jednorázové zakázkové strojírenské výrobě, což je jen dočasné řešení.

Dotační detox bude bolestivý i pro mnoho zákazníků, kteří již svůj dotovaný zdroj provozují. Z trhu se postupně vytratí „rychlokvašky“ mezi obchodníky i instalatéry, kteří dotace původně k segmentu zdrojů tepla přilákaly. Ovšem desetitisíce zdrojů tepla, kterými zaplnili trh, budou potřebovat servis a náhradní díly. Ty však budou, samozřejmě, těžko dostupné, ne-li úplně nedostupné. Mnoho provozovatelů se tak může dostat do situace, kdy pro návrat k funkčnosti zdroje tepla bude chybět třeba i jen nepatrný náhradní díl.

Dlouhý bude detox proto, že politici nejsou schopni jednoznačně říci, že už je konec. Pořád dávají nějakou naději, která ale s největší pravděpodobností nepřijde. Pokud budou dotace, pak je „schlamstnou“ stavební firmy na realizaci energetických úspor na budovách.

Potenciální zájemci o nový zdroj tepla pro vytápění budou stále odkládat nákup nového „drahého“ zdroje, protože co kdyby jim stát přispěl? Zvláště ti, kteří provozují staré ručně přikládané kotle nízkých emisních tříd. Oněch 150 až 200 tisíc kotlů na pevná paliva tříd 1 a 2, které jsou stále v provozu, bude provozováno až „na doraz“. Mnoho z nich bylo již několik let v hibernaci, coby záložní zdroj k tepelnému čerpadlu či plynovému kotli. Letošní „ladovská“ zima mnoho těchto kotlů probudila z dlouhého spánku a prokázala, že jsou stále nepostradatelné. Jejich majitelé budou vyčkávat na další dotační programy, čímž se cyklus prodlužuje a skutečná obnova se oddaluje.