Potřebujete pro váš bytový dům vyřešit
financování oprav
rekonstrukci kotelny
úspory energií
větrání
registrace
Rekonstrukce a provoz bytových domů
Motto: Nové povinnosti k elektromobilitě a vyúčtování vody a tepla.
Zdroje financí z nových dotací.
středa 3. 11. 2021
Praha
registrace
Nejnavštěvovanější odborný portál
pro stavebnictví a technická zařízení budov
TZB studio
zobrazit program

Dohodli jsme se, že se dohodneme (II)

Rozhovor s Ing. Tomášem Chmelíkem

Rozhovor s Ing. Tomášem Chmelíkem, ředitelem odboru změny klimatu MŽP nejen o zasedání smluvních stran Rámcové úmluvy OSN konaném v závěru minulého roku v Montrealu. Dnešní pokračování se vrací k národnímu alokačnímu plánu a k obchodování s emisemi.

TZB-info: Vraťme se ještě k obchodování s emisemi. Mohou české firmy konečně obchodovat s povolenkami?

Tomáš Chmelík: Ano. Jsou vytvořeny podmínky, aby ti, kteří splní příslušné požadavky, mohli dostat na účet povolenky a mohli s těmito povolenkami nakládat. Tedy převádět je a obchodovat. Byli jsme v pořadí třináctou zemí, jejíž firmy mají díky zprovoznění rejstříku přímý přístup do systému.

TZB-info: Vláda schválila jednu z variant národního alokačního plánu na svém zasedání 20. července. Rejstřík povolenek však byl zprovozněn až 13. října. Proč byl mezi těmito dvěma událostmi takový časový rozdíl?

Tomáš Chmelík: Alokační plán byl důležitou, ale nikoliv jedinou podmínkou pro souhlas se spuštěním rejstříku ze strany Evropské komise. Zdržení způsobilo to, že v alokačním plánu, předloženém Evropské komisi v lednu 2005 a schváleném v dubnu roku 2005 a v alokačním plánu schváleném v červenci 2005 vládou došlo k řadě změn ve smyslu vstupu a výstupu firem ze systému, což se samozřejmě odrazilo i v pohybech povolenek. Zjednodušeně lze říci, že nešlo jen o krácení alokace ze 107,88 milionů na 97,6 milionu, ale také o přesuny povolenek uvnitř jednotlivých sektorů právě z důvodu toho, že některé firmy byly ze systému vyřazeny a jiné do něj naopak zařazeny. Evropská komise pak detailně kontrolovala, zdali je naše rozdělení skutečně v souladu s tím, co nám schválila. Příděl povolenek na účet tak procházel několikanásobnou kontrolou.

TZB-info: Médii proběhla informace o tom, že ČR musela na základě požadavku Evropské komise snížit příděl povolenek. Proč? Vždyť číslo pro ČR je známé a dokonce schválené, jak lze do alokace dále zasahovat?

Tomáš Chmelík: Zjednodušeně řečeno, rozhodnutí Evropské komise o celkové úrovni alokace je rozhodnutím pro určitou konkrétní skupinu zařízení, která byla v té době - v lednu 2005 - v alokačním plánu zařazena. Mezitím ale došlo k celé řadě změn. Alokační plán z července obsahuje zařízení méně - v mezidobí jsme zjistili, že se některých zařízení systém netýká, o jiných jsme zjistili, že již neexistují či nejsou provozována, na druhé straně se zase některá nová objevila. Alokační plán z července zkrátka "pokrývá" menší množství národních emisí než ten lednový. Z právního hlediska by tedy naše alokace nebyla v souladu s rozhodnutím Komise, protože by množství povolenek určené pro skupinu firem s určitým rozměrem rozdělila mezi skupinu, která je menší. Proto tedy požadavek na úpravu alokace, i když rozhodnutí Evropské komise jako takové nebylo zpochybněno. V našem případě jsme museli alokaci snížit o zhruba 150 000 povolenek ročně, což je kontextu celého alokačního plánu de facto zanedbatelné, nicméně z právního hlediska důležité.

TZB-info: Jak se tedy situace vyřešila? Zkrátila se alokace?

Tomáš Chmelík: Ano, musela. Vzhledem k velikosti požadavku na snížení jsme se rozhodli o tuto hodnotu snížit velikost rezervy pro nová zařízení, což mělo v praxi tu výhodu, že nebylo třeba nadále zasahovat do alokace na úrovni zařízení, ta zůstala beze změny. Myslím, že jde o rozumný kompromis, jehož druhou a pozitivní stránkou je to, že Komise souhlasí s tím, abychom ta zařízení, která objevíme až nyní, takže nebyla ani v lednovém, ani v červencovém alokačním plánu, alokovali navíc nad schválené množství. Původně se počítalo s tím, že se použijí právě povolenky z rezervy pro nová zařízení, ale ve smyslu požadavku na krácení lze totéž aplikovat i obráceně a požadovat tak pro zařízení "navíc" adekvátní množství povolenek "navíc".

TZB-info: Co kdybychom neustoupili?

Tomáš Chmelík: Tak bychom se dosud s Komisí dohadovali a rejstřík by nebyl funkční. Rozhodně si myslím, že z hlediska obchodních vztahů je výhodou, že firmy v ČR již mohou s povolenkami disponovat.

TZB-info: Když se vrátíme do července, co rozhodlo o tom, že vláda zvolila tu variantu, kterou zvolila?

Tomáš Chmelík: To je těžká otázka, na kterou neumím odpovědět. Volba varianty byla politickým rozhodnutím vlády, která je za něj z logiky věci odpovědná.

TZB-info: Neotevíral se tak prostor pro větší lobbying na úkor věcných argumentů?

Tomáš Chmelík: To je riziko, kterému se při tak významném rozhodnutí asi nelze vyhnout. Je naivní se domnívat, že v boji za povolenky nenasadili ti, kterých se to týká, obrazně řečeno své nejlepší muže. Překvapilo b mě spíše, kdyby to tak nebylo. Avšak ve chvíli, kdy budou známy emise roku 2005, což bude v březnu roku 2006, může si i průměrně poučený občan udělat obrázek o tom, jak se vyplnily deklarované očekávané potřeby jednotlivých sektorů z hlediska potřeb emisí. Pokud by si to dokázal spojit s výroky některých reprezentantů firem či odvětví z doby přípravy alokačního plánu, mohlo by to být i zábavné čtení - na řadě akcí jsme byli kritizováni za to, že úroveň alokace bude podnikům stačit s "odřenými zády". Sám jsem zvědav, až se na ta odřená záda na jaře 2006 podívám. Myslím to samozřejmě s nadsázkou, ale data za rok 2005 napoví. Myšlenka - poučme se a pošleme do Bruselu požadavek na 150 milionů, dopadneme lépe - rozhodně fungovat nebude.

TZB-info: Co by tedy mělo fungovat?

Tomáš Chmelík: Schvalovací proces myslím ukázal, že Evropská komise se nebojí být tvrdá a trvat na snížení alokace tam, kde není podle ní oprávněná. Jedinou možností je předložit tak silné argumenty, že Komisi přesvědčíme o tom, že máme pravdu. Pokud je nemáme, politický ani lobbyistický tlak nám moc nepomohou.

TZB-info: Jak tedy s odstupem hodnotit posuzování našeho alokačního plánu?

Tomáš Chmelík: Myslím, že dobře. Na konferenci v Senátu, pořádané v loňském roce, jsem uvedl, že panuje názor, že dobrý alokační plán je ten, který je ze strany Evropské komise odmítnut. S nadsázkou lze říci, že v tom případě je náš alokační plán dobrý. Jde spíše o ten psychologický prvek. Mám obavy, že po zkušenostech s první vlnou to podle mého názoru bohužel nebude tak, že se státy "poučí" a zreální své alokační plány. Mám pocit, že bude opět panovat představa, že negociace mají tendenci být ovlivněny intervalem, ve kterém se pohybují mezní řešení. Na vyjednávání může kladen příliš velký tlak ve smyslu handlování a nikoliv diskuse nad reálnými argumenty. A to je pro vyjednavače trochu nepříjemná pozice.

Zpátky k otázce - nemyslím, že by Evropská komise byla na nás nějak přísnější. Pravdu je, že řada faktorů hrála v její prospěch - především čas. Pokud bychom se nebyli schopni dohodnout do určitého data, hrozilo, že se z Bruselu vrátíme s prvotním návrhem 90,16 milionu. Jednání se podařilo dotáhnout do kompromisního závěru skutečně v hodině dvanácté.

TZB-info: Reakce průmyslu moc optimistické nebyly - třeba Svaz průmyslu hovořil o selhání vyjednavačů a dokonce prosadil na jednání tripartity, aby byl postup "prošetřen" a viníci potrestáni.

Tomáš Chmelík: Ano, je to tak a dalo se to čekat. Trochu mi to připomíná ono "po bitvě každý generálem". Když jsme dávali dohromady podklady pro argumentaci, ukázalo se, že je výrazně lehčí konstatovat, že tolik a tolik daný sektor potřebuje na základě "očekávaného vývoje", než předložení nějakých ověřitelných fakt. To je jako když napíšete dokument o kvadratuře kruhu a pošlete někoho třetího, aby tuto myšlenku obhájil a pokud to nezvládne, podrobit ho tvrdé kritice. To, že Svaz průmyslu a obchodu nakonec nedokázal kompromis unést a tlačil věci až k nějakému hledání viníků, mi přijde absurdní. Mimochodem - jestli někdo naši vyjednávací pozici ztížil, tak to byl právě prezident Svazu, který hned poté, kdy se dozvěděl, jakou úroveň alokace Komise navrhuje, pustil toto číslo do médií i přesto, že nás sama Komise vyzývala, abychom jej považovali za diskrétní. Ztížilo nám to totiž pozici pro hledání kompromisu, protože bylo jasné, z jaké úrovně Komise ustupovala. Sami úředníci Komise se neformálně podivili nad tím, proč průmysl, který má zájem na co nejlepším výsledku, hází vlastním úředníkům takto klacky pod nohy.

TZB-info: Co Ministerstvo průmyslu a obchodu? Tam také panovaly značné rozpory, ale v závěru se zdálo, že vystupujete jednotně.

Tomáš Chmelík: Každý, kdo se o problematiku zajímal, viděl, že mezi názory obou resortů panují značné názorové rozdíly. Nakonec se věc vyřešila vládním kompromisem a spíše se čekalo, jak dopadne jednání s Komisí. Bylo přirozené, že rozhodnutí vlády oba resorty ctily a snažily se udělat vše pro to, abychom dopadli co nejlépe, byť bylo jasné, že oněch 107 milionu tun to rozhodně nebude. Když nakonec došlo na konkrétní čísla a potřebu přípravy skutečně věcné argumentace, naše přístupy se přirozeně sblížily, stál před námi důležitý úkol a rozpory by ničemu nepomohly.

TZB-info: Druhý alokační plán je obrazně řečeno za dveřmi - jak k němu přistoupit?

Tomáš Chmelík: To je právě trochu problém. Z řady důvodů. Budeme mít příliš málo zkušeností z fungování první alokace, abychom z toho vyvodili nějaké zásadní závěry. Na jeho přípravu budeme mít výrazně méně času a alokační plán by měl být předložen vládě v červnu 2006, tedy v obdobní voleb, resp. těsně po volbách. To všechno jsou faktory, které nám situaci moc nezjednodušují.

TZB-info: Klíčová bude samozřejmě úroveň alokace.

Tomáš Chmelík: Jak jinak, otázka ale je, jak se k ní postavit. Nevládní ekologické organizace prosazují snížení počtu přidělovaných povolenek tak, abychom průmysl nutili k redukcím, průmysl bude požadovat opak - takže situace nebude příliš odlišná. Z hlediska Ministerstva životního prostředí jde o otázku, která ještě nebyla zodpovězena, respektive bude předmětem diskuse, protože jak vyplývá z legislativy, návrh připravujeme společně s Ministerstvem průmyslu a obchodu a jednání na vyšší úrovni o tom, jak by měl alokační plán vypadat, dosud neproběhla. Já osobně jsem spíše příznivcem toho, abychom využili pozitivní motivační prvek systému, tedy alokovali do úrovně potřeb, jsem přesvědčen, že je to národohospodářsky jednoznačně nejefektivnější řešení. Jak jsem ale již říkal, všechny tyto věci budou ještě předmětem diskuse. V případě, že by se měl příděl povolenek krátit, je samozřejmě otázkou, kde a v jaké míře. To všechno jsou věci, které je teprve třeba otevřít, byť určité úvahy na pracovní úrovni samozřejmě realizujeme.

TZB-info: Nemělo by ale Ministerstvo životního prostředí naopak navrhovat nízkou míru alokace, aby snižovalo emise skleníkových plynů v ČR? Vždyť je to ostatně váš cíl daný klimatickou politikou.

Tomáš Chmelík: To je otázka úhlu pohledu. V tomto smyslu určitě ano, ale situaci je třeba vidět v širších a především ekonomických souvislostech. Z ekonomického pohledu bude důležité, jaká bude výše ceny povolenky a jaké možnosti mají české firmy při snižování emisí. Teoreticky řečeno, dostanou-li dostatek povolenek, ale cena povolenky bude pro české firmy motivující, sníží i tak emise a ušetřené povolenky prodají, což jim může pomoci alespoň část investice zaplatit či pomoci k dalšímu rozvoji. Dostanou-li povolenek méně, dojde třeba k tomu, že emise sníží, ale nikdo jim za to nic nedá. Obráceně - bude-li snížení emisí dražší než cena povolenky, firmy nedostatečné povolenky raději nakoupí než sníží emise. V tom bych viděl zásadní rozdíl. Jinými slovy, to, že někdo dostane málo a nebo naopak dost povolenek apriori neurčuje, jestli investuje do snížení emisí, tím rozhodujícím faktorem je cena. V praxi samozřejmě chování firem ovlivňuje řada faktorů, ale jde o filozofické pojetí alokace.

Směrnice umožňuje přidělit do úrovně potřeb v tom případě, že daný stát nemá problém se splněním Kjótského cíle. Což je situace, ve které se nachází ČR a nemá cenu nyní diskutovat, co je její příčinou. Každopádně jde o situaci dočasnou. Chceme tuto relativně výhodnou situaci využít ve prospěch české ekonomiky a nebo nikoliv? Relativně výhodnou myslím to, že s emisemi skleníkových plynů na tom v řadě parametrů nejsme nejlépe. Je třeba si položit otázku, jestli za této situace není vhodné firmy spíše pozitivně motivovat, dát jim prostor na rozvoj a modernizace a těžit z potenciálu, který mají, než bez hlubšího rozmyslu krátit příděl povolenek se zdůvodněním, že firmy musí snížit emise. Výsledek totiž bude z pohledu životního prostředí velmi pravděpodobně stejný, jen s jinými dopady do hospodaření firem a potažmo státu. Chápu, že tento pohled nemusí každý ctít, ale rád bych apeloval na to, abychom se v diskusi dokázali zamyslet i nad tím, jestli na tom něco přeci jenom není.

TZB-info: Děkuji za rozhovor.

Za TZB-info se ptala RNDr. Jana Plamínková.

 
 
Reklama