Projektanti pohledem urbanistů a územních plánovačů

Datum: 20.10.2015  |  Autor: Vlastimil Růžička, redakce

Poměrně častým tématem nekonečných debat bývají koncepce územního plánu, prosazuje se odpovědnější úloha projektanta a potlačuje se vliv politiků a developerů, hledá se řešení v souladu se stavebním zákonem i s participačními principy územního plánování. V rozhovoru nabízíme české a švýcarské zkušenosti architektů, urbanistů a stavebních inženýrů.

Kateřina Štréblová Hronovská, architekt, urbanista, stavební inženýr, KŠH, Praha, ČR
Kateřina Štréblová Hronovská
architekt, urbanista, stavební inženýr
KŠH, Praha, ČR
Martin Nevosad, architekt, urbanista, územní plánovač, Planteam S AG, Lucern, Švýcarsko
Martin Nevosad
architekt, urbanista, územní plánovač
Planteam S AG, Lucern, Švýcarsko

Pozvání k diskusi přijala Kateřina Štréblová Hronovská (KŠH), která působí jako architekt, urbanista a autorizovaný stavební inženýr ve společnosti KŠH v Praze, a Martin Nevosad (MN), architekt, urbanista a uzemní plánovač ve společnosti Planteam S AG Lucern ve Švýcarsku.

V čem čeští projektanti nejvíce chybují z pohledu urbanistů?

KŠH: Odpověď na tuto otázku by mohla zahrnovat spoustu zajímavých témat. Obor architektury a stavitelství je ovšem velmi široký a vždy záleží na úhlu pohledu, typu projektu, na dané problematice a významu...

Držme se tedy výstavby rodinných domů...

KŠH: Ano, to je v současné době velmi časté téma jak pro řadového investora, projektanta, architekta, urbanistu, územního plánovače, tak i pro veřejnost a orgány státní správy. Týká se to zejména zástavby v okrajových partiích obcí. Problém má co do činění s absencí regulativů zástavby v územních plánech. Klasickým příkladem je následující situace: Investor většinou s vidinou úspor na zpracování projektu volí výběr klasického katalogového domu pro svůj pozemek. Katalogový dům ovšem není v souladu s jeho celkovými představami (absence úložných prostor v dispozičním řešení, nevhodná orientace ke světovým stranám atd.). K ruce si přizve řadového projektanta taktéž s vidinou úspor na zpracování projektu, se kterým řeší tyto úpravy základní koncepce domu. Nemůžeme samozřejmě očekávat, že každý projektant prošel vzděláním i na architektonickou/urbanistickou tvorbu, přestože takové obory na vysokých školách existují a myslím, že jsou velmi populární a absolventi těchto oborů v praxi žádaní. Takzvaní řadoví projektanti zakreslí vše na přání investora, ale neřeší – a možná vzhledem ke svému vystudovanému oboru zaměřenému například na konstrukce ani netuší, zdali tato přání splňují i předepsané legislativní, vizuální, ale i morálně očekávané podmínky pro návrh staveb pro danou lokalitu.

MN: Tyto problémy mají většinou počátek již při tvorbě nové parcelace. Tento typ dokumentací dnes často zpracovávají klasičtí řadoví projektanti (většinou pro zadavatele z důvodu zdánlivé úspory financí na zpracování těchto dokumentací) na přání a hlavně pod tlakem investorů bez jakýchkoliv návazností a vazeb na stávající sídlo. Tím dojde k nevratnému poškození půdorysné struktury sídla, projevu siluety sídla v krajině i k vytvoření klasického satelitu, kde se zkrátka dlouhodobě bydlet nedá (z důvodu absence občanského vybavení, zeleně, veřejných prostorů, poddimenzovaných šířek komunikací atd.).

KŠH: Dříve bylo všechno jednodušší. Pokud tyto podmínky území projektant či investor nevěděl, byl upozorněn ve fázi projednávání příslušným stavebním úřadem, případně odborem územního plánování na to, že daná lokalita má stanovené závazné nebo doporučené regulativy. Dnes je to s regulací jinak. Obsah regulativů nesmí být v rozporu s platnými právními předpisy a tudíž k regulativům, které jdou nad podrobnost územního plánu, jako je například stanovení uličních a zastavovacích čar, orientace domů, požadavky na definice tvaru a sklonu střech, umístění garáží, na konstrukce, stavební materiály, barevnost staveb či dispoziční řešení domů, se nesmí přihlížet a obec je povinna při nejbližší aktualizaci nebo změně územního plánu iniciovat jejich vypuštění.

MN: Územní plán nadále stanoví podmínky pro využití ploch s rozdílným způsobem využití a určením převažujícího účelu využití a stanoví podmínky prostorového uspořádání (například výškové regulace zástavby, intenzity využití pozemku v plochách, atd.).

KŠH: Tyto podrobnosti mohou být zpracované až v regulačních plánech, ale zásadní problém je v tom, že na pořízení regulačních plánů už obcím ve většině případů nezbývají finance a tudíž rozhodování o tom, jak dům bude vypadat, je v rukou úředníků (!). Nastává situace, kdy je dům navržen, v územním/stavebním řízení se k němu vyjadřuje stavební úřad a jako podklad pro rozhodnutí je doloženo souhlasné stanovisko odboru územního plánu, životního prostředí (atd.). Odbor územního plánu se k vizuálnímu projevu stavby vyjadřovat nesmí a pokud stavba odpovídá všem ostatním podmínkám, vydává souhlasné stanovisko. Stavební úřad nemá ve většině případů čas ani chuť řešit detaily a tudíž se již nezabývá tím, zda je stavba například pohledově exponovaná či jak se v dané lokalitě bude projevovat v kontextu s existující zástavbou...

MN: Tyto situace jsou popisované v zastavitelné lokalitě, v nechráněných zemích – pokud se jedná o CHKO, NP či lokality, kde se objevuje například památková ochrana, pak je nutné spoléhat na jednotlivé dotčené orgány, že využijí možnosti se k projektu vyjádřit a případné regulace řeší. Jako podklady k rozhodování jim slouží odborné dokumenty zpracované specialisty a odborníky v daných oborech.

KŠH: Souhlasné stanovisko je vydané a začíná se stavět. Výsledkem jsou stavby, nad kterými mnoho lidí (laiků i odborníků) kroutí hlavou a pokládají si otázku: Kdo takovou stavbu mohl navrhnout? Kdo ji vůbec povolil? Z hlediska legislativních procesů však chyba nenastala. Výsledek ovšem není vůbec dobrý.

To úzce souvisí s nastavením a fungováním státní správy. Lze toto vůbec řešit odděleně?

KŠH: Ano, určitě toto všechno souvisí se stavem naší státní správy. Na obranu stavebních úřadů je nutné konstatovat, že vydávat stanoviska rozhodně není jednoduché. Každé stanovisko musí být řádně podloženo. Pokud úředníci nemají kvalitní podklady k rozhodování a dobrou oporu v legislativě, může každý tvrdší investor úředníka takzvaně převálcovat. V České republice často platí, co stavební úřad, to vlastní království (co se týče rozhodování). Někteří úředníci mají respekt (byť bohužel často není podložen kvalitou úředníka) a mnozí projektanti dopředu vědí, jak je nutné postupovat, co je dobré takzvaně předjednat a kde si naopak mohou dovolit záležitosti „až tak neřešit“. Každopádně ve stavu v jakém jsme, s legislativou, kterou máme, bude vždy záležet na odbornosti a kvalifikovaném přístupu úředníků státní správy (a nejen úředníků, ale všech, kteří se podílejí na vzniku nových/rekonstruovaných staveb, to znamená projektantů, urbanistů i architektů). Pokud se každý slepě zaměří pouze na svoji profesi, výsledkem nemůže být kvalitní dílo, se kterým budou spokojeny i ostatní obory.

Pokud se jedná o lokality, které si zaslouží individuální přístup, neměl by se projektant pouštět do návrhů sám, ale měl by si k ruce přizvat kolegu specialistu. Má to však svůj háček v tom, že v tomto případě není možné tlačit ze strany investora na nejnižší ceny projektů. Výsledkem by mělo být kvalitní dílo, za které se nikdo nebude stydět. Proč by mělo být například ve stanoviscích úřadu uvedeno, že stavba bude dostatečně zakryta zelení, aby se neprojevovala, když může být návrh domu přizpůsoben tak, aby nemusel být dodatečně maskovaný? Vše je navzájem provázané, tyto problémy nelze řešit odděleně. Důležitou roli hraje osvěta, která začíná v kultivovaných požadavcích investorů, dále svědomitým přístupem všech projektantů a architektů, kteří jsou investory najímáni nejen pro odvedení mechanické práce s vidinou rychlých zisků, ale musejí být ochotni investory navést a případně jim doporučit další specialisty a maximálně vhodná řešení. Mám velmi dobré zkušenosti s tím, že řada investorů skutečně naslouchá a pokud jim nabídnete rozumné argumenty, často své názory změní. Výsledkem by měl být smysluplný kompromis. A to nejen na stranách investor – projektant – úřad, ale i například při jednání se sousedy. Aby každý pochopil, že tam, kde končí právo jednoho, začíná právo druhého. Ale to už je asi na jiné téma...

Pokud bychom srovnávali s ostatními státy Evropy, kde bychom hledali ty dobré příklady?

KŠH: Ráda bych zmínila například Švýcarsko. Jednak proto, že se mi řešení regulací a postupy jejich schvalování zamlouvají (délka řízení je rozhodně mnohem delší, ale alespoň nedochází k tak rychlému nárůstu staveb jako v ČR), a také proto, že mám přímé reference k této problematice od svého kolegy architekta/urbanisty/územního plánovače Martina Nevosada. Zásadní rozdíl je v tom, že ve Švýcarsku nedojde vůbec ke střetu mezi architektem, urbanistou a projektantem, jelikož za vše je zodpovědný architekt, který má svůj tým specialistů. Nikdo na nikoho nemůže nic svádět a projekty jsou vydané jako výsledné dílo celého týmu. Obecné principy legislativy ve Švýcarsku a v ČR se od sebe příliš neliší. Hlavní rozdíl je v tom, že ve Švýcarsku se zákony, uzemní plán, ale také jeho pouhá dílčí úprava musejí schválit v referendu, nebo může sama veřejnost dát pomocí iniciativy podnět ke změně (princip přímé demokracie). To vše podněcuje k tomu, aby předložená řešení byla kvalitativně co možná na vysoké úrovni a tím se minimalizovalo riziko neúspěchu.

Územní plán sestavují a formulují územní plánovači. Klade se důraz na strukturu legislativy, formulaci předpisů a politické principy. Stavební povolení schvaluje obecní zastupitelstvo (parlament), stavební úřad, ale ke každému řízení se vyjadřuje a také ho kontroluje vždy ještě vyšší správní orgán (Kanton). Stavební povolení je třeba (kromě „malé psí boudy“) téměř na všechno. Délka stavebního řízení v kantonu Lucern je stanovena na maximálně 8 týdnů (zkráceného na 5 týdnů). V této lhůtě nejsou započteny úkony v souvislosti s nedostatky v žádosti nebo vyžádáním externích stanovisek, a proto se reálná doba v současnosti pohybuje zhruba od 4 měsíců. Projekt musí být 30 dnů veřejně publikován a během této lhůty může každý občan obce podat svoji námitku. K žádosti o stavební povolení se podává zjednodušený projekt v měřítku zpravidla 1:100, který obsahuje důležité vnější rozměry a výšku objektu, osazení do terénu, způsob zacházení s odpadními vodami a ověření výpočtu ploch využití pozemku. Podle typu objektu se přikládají další dokumentace a výpočty. Nejedná se o prováděcí dokumentaci (ani dokumentaci pro stavební povolení jako je tomu v ČR), ale o rozpracovanou studii, ve které architekt zpřesní rozměry konstrukcí v závislosti na technologiích. Tyto rozměry představují po vydání povolení velikostní limit stavby. V žádosti se v jednoduché textové formě (několik slov či řádek) uvádějí mimo jiné také například způsob vytápění, použité materiály či barva objektu. Žádost o stavební povolení podává ve všech případech (kde se jedná o stavbu nějakého objektu) architekt nebo firma s vlastním oddělením architektury. Právě architekt přebírá centrální roli v celém projektu, zastupuje investora a koordinuje další dílčí práce nejen u zhotovení projektové dokumentace, ale také u samotné realizace objektu. Cílem je vysoká kvalita objektu s ohledem na aspekty, jako je estetická kvalita, vysoká užitnost, osazení do stávající okolní zástavby a terénu, energetická náročnost, využití ekologických materiálů ve spolupráci s odborníky z jiných oborů. V praxi si architekt pro další činnosti přizve specialisty, jako například inženýra na statické výpočty nebo specialistu na solární systémy, celý projekt zastřešuje a ve většině případů jej doprovází od návrhu až po dokončení realizace a předání objektu. V průběhu přípravy projektu organizuje a ve spolupráci s investorem vybírá dodavatele pro jednotlivé činnosti, proto má neustálý přehled o stavu a vývoji projektu a je první kontaktní osobou. Architekt má vysokoškolské vzdělání a je zpravidla členem odborného sdružení (SIA), které je také mimo jiné autorem „velkého balíku norem“.

MN: Odborná sdružení Územní plánovači (FSU) a Sdružení architektů a inženýrů (SIA) ovšem nejsou nutná nebo povinná pro vykonávání samostatné činnosti. Pro své členy nabízejí kontaktní sít a zdroje informací, právní podporu a poradenství. Odborné střední školy ve Švýcarsku neexistují. Vedle gymnázií je vzdělávací systém založen na takzvaném učňovském systému v praxi. To znamená, že například architekt učí svého učně – kresliče na reálných projektech. Po čtyřech letech může složit maturitu a zůstat nadále zaměstnán jako kreslič, nebo jde dál na vysokou školu. Kreslič pozemních staveb nevykonává samostatnou činnost.

Mohli bychom se ještě vrátit k územnímu plánování a regulativům ve Švýcarsku a popsat podrobněji celý proces?

MN: Co se týče územního plánu a regulativů je tomu ve Švýcarsku následovně: Existují zde tři politické úrovně: Stát (označovaný spíše jako „Svazek“), Kanton a Obec. Platí tu princip subsidiarity: Co může být rozhodnuto a je v silách jedné politické úrovně, nemá být převzato nadřízenou úrovní. Až teprve pokud (například) obec nedokáže nějaký problém řešit, je povinností kantonu být jí nápomocen. Stavební zákon, zákon o územním plánováni a zásady územního rozvoje spadají do kompetence kantonů. Kanton je pro srovnání něco jako kraj, ale více či méně samostatný správní celek s vlastními příjmy. Stavební zákon vytváří v závislosti na věcných plánech, směrnicích a předpisech a v dialogu s vládou. Ta také dává svolení a kontroluje, zda je návrh možné publikovat pro veřejné připomínky či protesty. Po zapracování těchto dalších poznatků musí být přijat voliči ve veřejném referendu. Ve výsledku má každý kanton více či méně odlišný stavební zákon (v posledních letech se tento zákon zcela přepracoval a v současnosti se pracuje paralelně s novým a starým zněním podle toho, k jaké verzi se vztahuji platné územní plány, stavební řády, atd.). Tyto zákony ukládají povinnost obcím vytvořit územní plán a stavební řád a stanovuje jim určitá kriteria a meze, ve kterých mohou být tyto regulace zpřísněny, nebo naopak zvolněny, a stanoví, jaké regulační prvky musí obsahovat. Stavební zákon stanovuje například základní odstup hlavní stavby od hranice pozemku, ale stanovuje také absolutní minimum, na které obec může ve svých předpisech odstup snížit, pokud k tomu má důvod. Nesmí ale měnit znění zákona.

Celý proces a zdůvodnění se musí dokumentovat a tento dokument je k dispozici v celém průběhu až do schválení. Obecní stavební řád a územní plán musí opět schválit vyšší orgán, dotčené orgány a referendum (nebo u menších obcí hlasování na obecném shromáždění).

Územní plán obsahuje rozložení a účel stavebních a jiných zón, zóny, kde je povinnost rozpracovat regulační plán, stavební čáry, chráněné objekty, důležitou zeleň (atd.). Regulace na úrovni stavebního řádu jsou poměrně detailní. Téměř ve všech případech se reguluje míra využití pozemku (například omezením velikosti zastavěné plochy, nebo definuje maximální poměr plochy součtu všech ploch podlaží a plochy pozemku) a maximální výška a délka objektu. Od regulace typů střech se spíše upouští (s výjimkou například tradičních horských oblastí). Regulace možných materiálů a barev je často definována jako harmonické začlenění do okolního kontextu zástavby. Posouzení je ponecháno na stavebním úřadu, ale protože se ke všem stavebním řízením musejí vyjádřit a kontrolovat je i kantonální instance, má zde obec oporu. V případě pochybností si může vyžádat nebo nechat vypracovat dodatečný posudek, který ze zákona hradí žadatel. V centrech obcí se regulace v novějších úpravách dále zvolňují, nebo nahrazují povinností veřejné soutěže. To v případě, že má obec vlastní odbornou komisi, ve které jsou zastoupeni jak zkušení architekti, tak někteří členové zastupitelstva. V tomto případě se již v počáteční fázi stavebního záměru vyžaduje kontakt s touto komisí, aby se oboustranně vyjasnily zájmy jak ze strany investora, tak ze strany obce.

Regulační plán může být schválen pouze obecním parlamentem. Zde jsou ve stavebním zákoně a řádu přesně daná pravidla, co může a nemůže regulační plán pozměnit ve formě takzvaných „bonusů“. Cílem tohoto nástroje je především zvýšení kvality architektonického, dopravního a sociálního řešení zástavby, nikoli radikální změna rázu stavební zóny. Rozdíly mezi zákony jednotlivých kantonů jsou ovšem známým problémem. Je zde snaha o určitou harmonizaci alespoň na úrovni definic a základních pojmů a v roce 2010 byly rozpracovány směrnice na státní úrovni. K tomuto kroku se bohužel nehlásí všechny kantony, ale bylo by to jistě pozitivní.

Na závěr bychom se mohli pokusit o shrnutí hlavních nedostatků a o prognózu do let budoucích. Blýská se na lepší časy?

KŠH a MN: Jsme optimisté a náš názor je takový, že díky článkům, ukázkám příkladů dobrých a špatných staveb (jak v ČR, tak v zahraničí), díky různým recenzím a diskusním serverům se všichni mohou dostat k řadě zajímavých informací a mají možnost si udělat svůj vlastní názor. O problémech se hovoří, upozorňuje se na správná a nesprávná řešení a lze tedy říci, že se dělá relativně mnoho proto, aby se nedostatky postupně eliminovaly a odstraňovaly. Jedná se určitě o běh na dlouhou trať, ale rozhlédněte se kolem! Je stále více lokalit, kde lidem není lhostejné, jak to u nich vypadá. Snaží se mít pěkné i veřejné prostory, hledají parcely v příjemných lokalitách, vyhledávají takové projektanty (architekty, urbanisty), kteří mají nadhled a dokáží doporučit vhodná a inteligentní řešení. Tyto přístupy jsou veřejně oceňovány a šíří se pak formou doporučení. Cena už není jediným kritériem rozhodování. Velká škoda je asi v tom, že se většinou jedná o rodinné domy/byty, respektive stavby menšího rozsahu. U velkých staveb, které jsou nejvíce vidět, stále převládá slovo „trh“, honba za zisky a pokroucené vědomí, že nikdo nenese žádnou přímou odpovědnost. V těchto případech se ale musí více bojovat na politické úrovni.

Děkuji za rozhovor.

 

Hodnotit:  

Datum: 20.10.2015
Autor: Vlastimil Růžička, redakce   všechny články autora



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Blogger  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcích 


 
 
 

Aktuální články na ESTAV.czStředočeskému kraji chybějí peníze na opravy kulturních památekJak na realizaci exteriérového podhledu ze sádrovláknitých desek Powerpanel H2O?Akustické vlastnosti kamenné vlny ocenili také návštěvníci Colours of Ostrava