Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Přírodní materiály - obnovitelné zdroje surovin (II)

Na našem území se postupně vyvinuly dva základní typy hliněných domů.

Hrázděný dům s dřevěnou kostrou a hliněnou výplní, který se vyskytoval převážně v severozápadních Čechách a na severní Moravě s německým kulturním vlivem, nedošel však většího rozšíření. Specifickým typem byl habánský dům na moravsko-slovenském pohraničí, jehož zvláštností byla nespalná střecha ze slámy a hlíny.

Masivní hliněný dům - součást širšího okruhu tzv. podunajského hliněného domu definovaného V. Menclem, který lze územně vymezit jižní Moravou, dolním Rakouskem, jižním Slovenskem, podstatnou částí Maďarska a částečně i přilehlými oblastmi Rumunska a Ukrajiny. Nejširší zastoupení v našich zemích měla nepálená hlína na Moravě, kde se z původního primitivního jednoprostorového obydlí vyvinul dvojdílný a později trojdílný dům, který se počátkem 19. století vyskytoval prakticky po celé Moravě a Slezsku.

Dispoziční uspořádání bylo založeno na horizontálním principu, a to buď členěním dosavadních místností, či aditivním přiřazováním dalších prostor. Druhý nejběžnější způsob dělení půdorysné kompozice je rozdělení hospodářské místnosti podélně na dvě poloviny přední komoru přístupnou ze síně a chlév, přístupný ze síně i ze dvora. Vrcholem ve vnitřním rozvoji trojdílného domu je přehrazení jizbové části příčně. Vznikají tím obytná jizba přístupná ze síně a komora přístupná z jizby.

Tradiční dům si udržel ve značné části Moravy a Slezska přízemní charakter (obr. 3). Společně se zvyšováním nároků na skladovací prostory v souvislosti s rozvojem intenzivního obilnářského hospodaření koncem 18. stol. a zejména ve stol. 19. se zvyšuje i zemědělské obydlí (obr. 4). Vzniká sýpka na obilí v patře. Půdní prostory byly využívány i jako tzv. "půdní světnice" na skladování mouky, ovoce, šatů, v létě i ke spaní. Další formou vertikálního nárůstu je případ nadsklepních bytů v jihomoravských vinohradnických oblastech na Mikulovsku (už v 17. stol.). Vinařské sklepy vedoucí z úrovně terénu do podzemí byly nadstavovány obydlím (obr. 5). Sloužilo jako výměnek pro staré rodiče, nebo je bohatší sedláci pronajímali chudobnějším. Na Hané a na Vyškovsku byl charakteristickým útvarem domů žudr, mohutný blok předstupující před vstupní síň (obr. 6).


Obr. 3 - Rodný dům Jožky Úprky v Kněždubu po rekonstrukci
 
Obr. 4 - Typické domy s polopatrem na Hané


Obr. 5 - Hulatův sklep v Němčičkách
 
Obr. 6 - Dům se žudrem v Lysovicích

Doba rozkvětu staveb z nepálené hlíny započatá v 17. století, byla ukončena vynálezem kruhové pece na výpal cihel v polovině 19. století a jejím rychlým rozšířením v následujících letech. Pálená cihla, která byla původně drahá a dostupná jen pro majetné vrstvy obyvatelstva, se objevuje na venkově nejdříve v bohatších oblastech. Nacházíme ji zde jako fasádní vrstvu, kolem okenních a dveřních otvorů, na nechráněných štítech domů či nadstřešních částech komínů. Na Hané tak od třicátých let 19. století vyrůstají domy s neomítnutými fasádami z pálených cihel, které zde sloužily jako ochrana v exponovaných místech a především jako průkaz zámožnosti majitele. Po zavedení kruhové pece, která znamenala zkrácení doby výroby o ohřívání a posléze vychládání pece, výroba cihel prudce vzrostla při současném poklesu jejich ceny. To umožnilo boom cihlářského průmyslu, který ve snaze dalšího zvýšení výroby a zisků prosadil úplný zákaz používání nepálené hlíny ve stavbách, jak svědčí zákon ze dne 16. června 1914, č. 39 z.z.m. - změna a doplnění stav. řádu brněnského.

V oddíle IV, věnovaném předpisům pro stavbu se uvádí:

§54: Ku stavění zdí jakéhokoli druhu smí se při budovách bydlecích a hospodářských upotřebiti jen trvanlivého staviva, tj. kamene, pálených cihel, vápna, písku, cementu a betonu, nikoli však: vepřovic, jílu, malty hlinové neb jílové.


Obr. 7 - Hliněný dům na Kroměřížsku po povodni

§60: Zřizování stavebních objektů z vyzděných stěn hrázděných (příčkovaných) aneb dřevěných zpravidla není dovoleno, stavby takové mohou jenom ve zvláštních případech od stavebního úřadu býti povoleny.

§69: K násypům na stropy a pod podlahy budiž vůbec užíváno jenom dokonale suchého a čistého materiálu, pokud možná písku říčného...

Ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století byla nepálená hlína používána venkovskými a maloměstskými staviteli, jak ukazují i četné stavební protokoly předpisující pálenou cihlu pouze pro štíty a komíny. V ČSN 1168-1939 (Českomoravská společnost normalizační) Provádění prací zednických a přidružených je hlína uváděna pouze jako materiál pro výrobu hliněné malty a mazaniny, jak ukazuje následující výňatek.

I. MATERIÁL

Rozdělení

2. Na práce zednické se užívá:

  1. materiálu přírodního (kamene, kamenné drti, štěrku, písku, hlíny, asfaltu, dřeva, rákosu, korku, vody aj.),
  2. materiálu umělého (vápna, cementu, sádry, kamenné omítkové směsi, škváry, dehtu, oceli, litiny šedé a ocelové, výrobků z pálené hlíny, výrobků cementových, korkových, sádrových, litinových, ocelových aj.).

III. MALTY

Malta hliněná

25. Hliněná malta se připravuje z hlíny a vody. Hlína nesmí obsahovati humusovité součásti a musí být dostatečně vazná (mastná). Malta z ní připravená nesmí po vyschnutí popraskat; nevyhovuje-li tomuto požadavku, musí se doplniti pískem nebo vhodnou hlínou. Přidávání jiných výplní a vazných součástí (chlupů, slámy, krve atd.) se musí předepsati.

IX. DLAŽBY A MAZANINY, JEJICH PODKLADY A NÁSYPY

C. MAZANINY.

Hliněná mazanina

235. Hliněná mazanina se připravuje z čisté cihlářské hlíny, stejnoměrně za mírného kropení prohnětené vaznými látkami (např. plevami, pazdeřím, řezankou apod.), jichž se přidá polovina objemu hlíny. Nanáší se ve vrstvách asi 60 cm tlustých a dusá se tak dlouho, až se udusaná vrstva sníží asi o 1/3. Poslední vrstva se dusá zvlášť pečlivě několikrát, dokud se tvoří trhliny.

236. Rozeznává se hliněná mazanina:

  1. půdní obyčejná (pod střechou), která se nanáší v jedné vrstvě a po udusání (zhutnění) se posype jemným pískem; tloušťka hotové mazaniny je obvykle 8 cm;
  2. půdní s izolační vložkou, která se dělá jako mazanina podle písm. a), avšak na dřevěnou konstrukci se před nanášením mazaniny položí vrstva impregnované lepenky (K 200/D podle ČSN 1172);
  3. mlatová, která se nanáší v několika vrstvách a jejíž poslední vrstva se před dusáním polévá hovězí krví nebo čpavkovou vodou a posype popelem; celková tloušťka hotové mazaniny je obyčejně asi 30 cm.

Krátké oživení hliněného materiálu nastalo po druhé světové válce, kdy byly stavěny domy z hlinobetonu (tzv. hlinobit). S nástupem moderních stavebních materiálů však záhy došlo k postupnému utlumení a ukončení výstavby z nepálené hlíny. Tuto skutečnost odrážejí i současné ČSN, kde hlína jako stavební materiál už vůbec není uvedena.

V současné době stojí na našem venkově a na okrajích měst tisíce domů, které mají stěny nebo jejich část z nepálené hlíny. Ta je obvykle dobře skryta pod omítkami či za pálenou cihlou a objevuje se až při opravách či rekonstrukcích (obr. 4). Veřejnost je za hliněné nepovažuje, jako hliněné vnímá především domy s poruchami, u nichž je hliněný materiál přímo vidět (obr. 7) a následně tímto stavivem nezaslouženě pohrdá.

Nový nástup nepálené hlíny nastal na přelomu tisíciletí, kdy se hliněný materiál v souvislosti se svými příznivými účinky na zdraví člověka uplatňuje především jako nenosný materiál v interiérech staveb.

LITERATURA:

ŽABIČKOVÁ, I. Hliněné stavby. Brno ERA 21, 2002.
ČERMÁKOVÁ, E., ŽABIČKOVÁ, I. Stavby z přírodních materiálů, versus ocelové konstrukce. ERA 21, 2005, roč. 2005, č. 6.

 
 
Reklama