Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Zdeněk Žabička: Obecně zakořeněná představa je, že kanalizaci a vodu umí udělat i laik

Můžete zhruba popsat obor, který je v současné době pro Vaši práci dominantní?
V poslední době se zabýváme zejména zdravotně technickými instalacemi v hypermarketech a veřejných bazénech. Abychom překryli dlouhé splatnosti a platební nekázeň objednatelů, musíme souběžně projektovat desítky drobných staveb jako jsou bytové a rodinné domy a drobné přípojky. Kromě vlastní projektové činnosti se zabýváme i tvorbou software pro ZTI. Jsou to programy pro univerzální výpočet rozvodů vody a různé grafické nadstavby, které je možno najít na naší webové stránce www.zabicka.cz. V rámci činnosti se zabýváme i dalšími obory, které souvisí s vodním hospodářstvím a plynofikací, například technologie úpravy vody pro bazény, návrhy kogeneračních jednotek a podobně. Kromě běžných akcí v oboru jsme navrhovali a realizovali několik fontán jak v interiéru, tak v exteriéru.
V poslední době se na mne obrací řada provozovatelů rozvodů teplé vody se svými problémy. Jistě by stálo za to některé z nich publikovat, ale jedná se o poměrně složité případy, které se v rámci rozhovoru nedají stručně popsat. Projevují se v nich všechny nedostatky současného přístupu k investiční výstavbě a k projektování obecně. Ve společnosti se zakořenila představa, že projekt je něco zbytečného, za co berou projektanti nekřesťanské peníze. Přitom i v zahraničí se uvádí, že deset tisíc ušetřených na projektových pracích znamená promrhání zhruba jednoho sta tisíc z investice.

Kdy a jak jste se poprvé dostal k Vašemu oboru?
Byl jsem velmi malý, ani nevím, kolik mi tehdy bylo let. Bylo pár let po válce a my jsme bydleli v přízemí soukromého činžovního domu z počátku minulého století. Při každé bouřce nebo v létě pokaždé, když jsme odcházeli z domu, musela moje maminka dávat na klozetovou mísu velkou poklici z prádelního hrnce a ten, plný vody, na ni postavit. Jinak by nám voda z odpadního potrubí vymalovala celou místnůstku. Stavitel ušetřil za samostatné odpadní potrubí dešťové vody. Naštěstí jsme se mohli přestěhovat.
A teď vážně, v roce 1968 jsem po skončení vysoké školy nastoupil do Stavoprojektu Brno, kde začala moje profesní kariéra v oboru zdravotnětechnických instalací. Ve firmě jsem pracoval až do jejího konce. Musím přiznat, že přes všechny nedostatky v ekonomické a řídící sféře byl systém kontroly a vzdělávání sice konzervativní, ale poměrně dokonalý.

Kdo byl pro Vás největším vzorem a kdo učitelem?
Měl jsem v životě štěstí, že jsem potkal celou řadu lidí, kteří byli schopni a ochotni mi předat své těžce nabyté zkušenosti. V prvé řadě bych jmenoval svého otce, který byl můj nejpřísnější kritik, ale na druhou stranu mně byl ochoten pomoci řešit každý problém do největších podrobností. Druhým takovým člověkem byl pan Ing. Palčík, u kterého jsem v projekci začínal. Z učitelů vděčně vzpomínám na Doc. Ing. Herela, který mne, díky své odvaze, zachránil před snahou některých komunistů na VUT v Brně ukončit má studia už po druhém ročníku. Po odborné stránce jsem řadu praktických zkušeností získal od Doc. Ing. Ondrouška a Ing. Ungermana. Nejužší spolupráci jsem navázal s panem profesorem Valáškem ze Slovenské technické univerzity v Bratislavě, se kterým, i přes rozdělení republiky, dosud velmi úzce a úspěšně spolupracuji.

Co považujete za dosavadní největší úspěch ve své práci?
Jako jednu z prvních zakázek, kterou jsme ve firmě realizovali už jako soukromníci, byla rekonstrukce lázní v Prostějově. Na té stavbě bylo hned po uvedení do provozu tolik vad, že město po dvaceti letech provozu uvažovalo o jejím zbourání. Tehdy jsem se s investorem dohodl, že v naší firmě, která se sice zabývá převážně profesemi TPS, vyprojektujeme celou rekonstrukci stavby, včetně návrhu architektonické a stavební části. Naneštěstí jsme některé technologické části museli ponechat, protože majitel stavbu nekoncepčně opravoval podle množství peněz, které mu byly v dané chvíli přiděleny. Při uzavírání kontraktu nebyla politická vůle nové, ale nevhodné zařízení vyhodit. Nejhorší byl nákup parních plynových kotlů jako náhrada za stávající parní kotle na pevná paliva. Investor je nechtěl za žádnou cenu prodat. Po zateplení objektu je instalovaný výkon kotelny zlomkem potřebného výkonu, takže jen úspora na středotlaké plynové regulační stanici by zaplatila nové teplovodní kotle.
A teď k tomu úspěchu. Skoro všechny veřejné budovy postavené před rokem 1980 (zejména lázně a divadla) navrhovali architekti přístupné pokud možno monumentálním schodištěm, u bazénů nejlépe se šatnami v patře. Během zpracování dokumentace se nám v prostějovských lázních podařilo navrhnout bezbariérový přístup do bazénu. Při slavnostním otevření bazénu byl přítomen i jeden po úraze postižený plavec. Ten mne uvedl do velkých rozpaků, když mi z vody děkoval za to, že poprvé po dvaceti letech mohl přijet a dostat se až do vody sám, aniž by ho museli do bazénové haly vynášet dva statní chlapi. Přesto, že jsme tehdy vlastně "pouze" prosadili aplikaci vyhlášky i do rekonstruovaného objektu (a ještě ten výtah stál město navíc milión), byla to pro mne největší poklona, které se mně za celou mou kariéru dostalo.
Druhou podobnou stavbou, která byla dokončena asi před dvěma roky, je rehabilitační bazén pro tělesně postiženou mládež v Brně na Kociánce. Na této stavbě jsme jako firma zajišťovali všechny profese TPS, včetně technologie úpravy vody. Díky prozíravosti investora jsme ji nejen vyprojektovali, ale měli jsme ve smlouvě i výkon rozšířeného autorského dozoru. Na této stavbě je nejen rekuperace tepla u systému vzduchotechniky, ale i kogenerační jednotka a násobné použití vody. Už během stavby, kdy jsem procházel areálem, jsem si říkal, že každý ufňukaný zdravý člověk by měl alespoň jednou v roce takovým areálem projít. Pak by možná pochopil své štěstí, že nemusí každý den sdílet podobný osud, jaký mají tyto děti. Při slavnostním otevření této stavby jsem si uvědomil, jak dobře investoval stát část svých peněz. Tyhle děti mají v Brně konečně příležitost se vyžít v prostředí, které je jim jinde odpíráno nebo jim nevyhovuje. I kdybych se nepodílel na žádném jiném projektu, myslím, že jsem se nedal na tuhle profesi zbytečně.

Jste nejen sám projektantem, ale máte významnou projekční firmu, zpracovali jste již řady projektů. Jaká by podle Vás měla být ideální spolupráce projektanta po odevzdání projektu v době realizace?
Musím říci, že odpověď na tuto vaši otázku není jednoduchá. Dřívější vazby mezi projektantem, technickým dozorem a investorem jsou zničeny. Investor je většinou neprofesionál a je přesvědčen, že dodavatel mu stavbu udělá v té nejlepší kvalitě a na klíč. Protože ho zřejmě miluje, chce na jeho stavbě prodělat. Úvaha dnešních investorů asi zní: "Je to přece odborná firma, a proto nemusí být odborně kontrolována." Pokud přece jen investor narazí na nějakou nesrovnalost, odpověď dodavatele: "My to tak děláme vždycky!", ho většinou odkáže do patřičných mezí. Že stavební firma vezme na hůl instalatéry, a ti někde ušetřit musí, si stavebník nechce připustit.
Základním nešvarem českého stavebnictví je obecná představa zakořeněná v populaci České republiky, že kanalizaci a vodu umí udělat i laik. Z této představy se vyklubal nový tvor - "kanalizační architekt". Je to architekt, který řeší v dokumentaci všechno sám - umisťuje studny, osazuje žumpy, klidně kreslí i kanalizaci podle toho, jak se to naučil za dvě cvíčka na stavárně. Podobně se chovají i někteří majitelé stavebních firem a stavbyvedoucí. Tlačí instalatéry k řešení, které nakonec většinou opravdu přežije záruční dobu.
Ideální spolupráce projektanta s investorem by měla být založena v první řadě na důvěře, že nezávislý (a to zdůrazňuji, nesmí být ve smluvním vztahu s dodavatelem) projektant je svým založením, posláním a pozicí v systému, na straně investora. Aby stavba byla provedena v řádné kvalitě, měl by si investor najmout profesionální technický dozor, který zkontroluje správnost realizační dokumentace a zajistí, že se stavba bude podle ní provádět a předávat.
Podle mého názoru institut státního stavebního dohledu nefunguje vůbec. Jak by mohl tento orgán kontrolovat postup stavby, když na většině staveb realizační dokumentace profesí většinou chybí.
Práce se provádí podle dokumentace pro stavební řízení, kde jsem si dokonce v jedné technické zprávě k dokumentaci (a to prosím v Praze) přečetl větu: (cit.) "... Technicky je tato varianta proveditelná. Jde však o poněkud netradiční řešení. I když neodporuje ČSN, lze mít k řešení různý názor ... ... Po realizaci se k provedenému plynovodu vyjadřuje revizní technik. Ten může mít na řešení odlišný názor. Tím by mohl vzniknout problém ...".
Řada výrobních firem vyrábí předávací stanice osazené cirkulačním čerpadlem teplé vody, aniž ví, do jak rozsáhlého objektu se výrobek použije. Následně vyměňuje cirkulační čerpadlo tak dlouho, až se "trefí".
Dokumentace skutečného provedení celé stavby by měla být povinná součást dodávky a měla by být vyžadována investorem před kolaudací. Není to proto, že projektant by chtěl pracovat na projektu. Předpokládám, že každý, kdo někdy věšel doma obraz, narazil na fakt, že neví, kde jsou pod omítkou dráty. Při koupi objektu nový majitel nemá šanci koupit s objektem výkresovou dokumentaci. Pak za drahé peníze pořizuje aspoň informativní zaměření skutečného stavu.

Jaký je Váš názor, jako zpracovatele normy pro vnitřní vodovody i kanalizaci, na dnešní stav, kdy jsou požadavky roztroušeny v různých normách, zákonech a předpisech? Máte zkušenosti i ze zahraničí, jak je možné řešit obecné povědomí o platných pravidlech?
V České republice se vytvořilo obecné povědomí, že normy neplatí a proto je není třeba dodržovat. To samozřejmě není pravda. Normy platí! Jsou sice obecně nezávazné, ale závaznými se stávají uvedením konkrétního titulu i s uvedením platnosti - a právě jen tehdy - buď v projektové dokumentaci, stavebním povolení nebo ve smlouvě o dílo. Taxativní vyjmenování norem a předpisů se naneštěstí v projektové dokumentaci ani ve smlouvě nevyskytuje. Obecná formulace typu "práce budou provedeny podle platných norem a platných předpisů" je pro soudní spor neúčinná. To si účastníci procesu výstavby neuvědomují.
Také se mi zdá, že možnou příčinou neutěšeného stavu ve znalosti předpisů je i nevhodná cenová politika na straně ČNI. Před rokem 1989 se pohyboval počet výtisků základních norem v řádu kolem 40 tisíc, dnes musíme samozřejmě odečíst počet odběratelů norem na Slovensku. Počet potenciálních odběratelů norem by měl být přechodem ke kapitalizmu vyšší, protože došlo k rozdrobení velkých firem. Jak to, že se dnes takových norem prodá pouze několik set. Cena normy je tak vysoká, že se vlastně všem vyplatí si je nelegálně zkopírovat. Nebudu se pouštět do ekonomie prodeje norem. Zdravý rozum však říká, že pokud bude cena jen málo vyšší, než pořízení nelegální kopie, nebude nikomu zatěžko si sadu norem koupit. Elektronickou podobu normy nechávám mimo zorné pole odpovědi.

Na trhu se objevuje stále celá řada novinek a s jejich použitím se musí porovnat projektanti i montážní firmy. Myslíte, že výrobci a dodavatelé u nás poskytují dostatečné informační zázemí?
Jsem přesvědčen, že velké a známé výrobní firmy mají velmi dobře zpracován systém odborných pomocí při návrhu, výběru i montáži zařízení. Bohužel je to už horší s některými prodejci, kteří se snaží prodat svoje zboží za každou cenu, a často zneužívají neznalostí zákazníků. Příkladem mohou být dodávky necertifikovaných výrobků nebo výrobků, jejichž použití je podmíněno souhlasem správce sítě. Jmenujme třeba prosazování tlakových splachovačů na stávající vnitřní vodovod, který s tímto prvkem nepočítal, použití drtičů odpadků bez souhlasu správce kanalizace, výměna ocelového pozinkovaného potrubí v koncovém domě dálkového rozvodu teplé vody, který je proveden z ocelového pozinkovaného potrubí, bez souhlasu správce soustavy teplé vody dokonce za měděné potrubí a další.

Pokud ČR vstoupí v r. 2004 do EU, jaké očekáváte změny pro projektanty?
Technická úroveň části projektantů je zatím ještě srovnatelná s kvalitou projektantů v EU. Bohužel o skutečnou technickou úroveň projektantů, zejména projektantů TPS, se dnes skoro nikdo nezajímá. Investor, a co je horší, i "kolegové" architekti, se starají spíše o cenu dokumentace, než o její kvalitu. ČKAIT, která by měla mít největší zájem na růstu technické úrovně projektů a projektantů, se soustředila na bodovací systém, který z autorizovaných osob dělá sběratele bodů. Dokonce o změně systému vzdělávání odmítá i diskutovat (přitom podle mých informací slovenská komora vážně uvažuje o zrušení bodovacího systému). Na loňské Valné hromadě brněnské oblasti jsme navrhovali diskusi na toto téma. Chtěli jsme spolu s kolegy elektrikáři, aby komora jednala o zajištění vzájemné, náhodně řízené kontroly dokumentace podle profesí. K našemu podnětu jsme obdrželi následující stanovisko výboru: (cit.): Výbor považuje tento názor za zcela zcestný. Vytvořit kontrolující elitu a současně poukazovat na chronické potíže projektantů-podnikatelů při získávání zakázek a jejich zpracování je ve vzájemném rozporu. Návrh je nepřijatelný, jeho průběh, výsledky a konečné efekty jsou kontraproduktivní. Komora má svěřenou péči o profesi a z ní vyplývá podstata celoživotního vzdělávání AO, nemá zájem o vytváření byrokratických elit. Komora má nástroje na konkrétní případy selhání a tyto nástroje jsou běžně používány (Dozorčí rada, Disciplinární senát a Stavovský soud).
Z tohoto stanoviska je mi smutno. Vyplývá z něho, že úkolem komory není starost o preventivní opatření, ale orgány komory chtějí řešit až pochybení.
Obávám se o budoucnost projektantů, zejména našich oborů. Já sám například nevychovávám žádného mladého projektanta. Na takovou činnost bych musel věnovat nejméně dvě stě tisíc korun, které velmi obtížně mohu získat zpátky. Proč bych měl těžce vymožený (protože my, na konci finančního řetězce, peníze nevyděláváme, ale díky legislativě je dlouho a často neúspěšně dobýváme) výdělek někomu věnovat? Z mého okolí pomalu mizí řada dobrých kolegů, protože se nemohou při dnešních cenách jako projektanti uživit, a tak projekty dělají zase fuškou jako za totality a nechávají se zaměstnat v jiné oblasti.
Ke slučování profesí není vůle. Teprve až vymře naše generace a projektanti profese budou chybět, zvýší se cena projektu. Naši mladí kolegové se budou znovu učit, ale už u zahraničních firem.

Jaké máte zájmy nebo koníčky mimo své práce?
Jsem tak trochu sběratelem žab. Je až neuvěřitelné, jak se tahle stvoření po celé zeměkouli vyrábí na různé způsoby. Od obrázků, přes přívěsky, šperky, keramiku, vázanky, lampy, až po motivy na sedátku WC.

Máte nějaký osobní cíl, kterého byste chtěl v příštích letech dosáhnout?
Na cíl už je asi v mém věku pozdě. Mám spíš přání, aby nedošlo na má slova a profese TPS si přece jen udržela svou pozici. Aby se naši budoucí mladší kolegové nemuseli potýkat s tak velkými existenčními starostmi jako my.

 
 
Reklama