Jiří Petlach: Přebírání evropské legislativy vidím jako příležitost

TZB-info: Jak jste se dostal k oboru vzduchotechnika a co Vás na Vaší práci nejvíc baví?

Jiří Petlach: Ke vzduchotechnice jsem se dostal úplně náhodou. Na průmyslovce i na vysoké škole jsem studoval přístrojovou techniku, ale protože se náš kroužek rušil, odešel jsem společně se svým kamarádem na obor energetiky, kde byla i specializace vzduchotechniky. Tu jsem pak dostudoval. No a po škole jsem pak obdobně necíleně hledal místo s bytem, který tehdy nabízela Janka Radotín. V náboru mi nabídli asi tři místa. Projekci jsem zvolil hlavně kvůli tomu, že jsem ze Zahradního města měl blízko na pracoviště, které bylo v Malešicích. A takhle vlastně víceméně náhodně jsem se dostal k projektování. Co mne na mém řemesle baví? Jednak to, že jsem u této profese vydržel dlouho a získal jsem přehled. A lidé se na mně obracejí jako na odborníka, což jaksi hřeje. Ale především je tato práce zajímavá v tom, že každá nová zakázka, každý nový barák je v podstatě výzva. Je to tvůrčí činnost na vnější slupce, kterou vytvoří architekt. A vy musíte vytvořit to vnitřní prostředí pro lidi, kteří v tom domě budou žít 20, 30 nebo více let.

TZB-info: Dostáváte se již do situací, kdy s Vámi architekt spolupracuje již od začátku zrodu projektu, nebo Vám na stůl přichází již hotové projekty a musíte si "nějak poradit"?

Jiří Petlach: To je různé. Záleží na architektovi, jak který je dominantní a komunikativní. Někteří si do svých myšlenek nenechají zasahovat a výsledkem jsou pak většinou kompromisy v kvalitě vnitřního prostředí i užívání. Jsou naopak architekti, kteří se si nechají problematiku vysvětlit a snaží se spolupracovat. Ideální je, když komunikace mezi architektem a profesními projektanty probíhá již od samého začátku práce nad projektem. Když se navrhne, z hlediska vnitřního prostředí špatná fasáda, špatná konstrukce, tak už pak technika prostředí už jen zachraňuje situaci. Český trh je postižen socialistickým syndromem "generálního projektanství". V tomto modelu architekt ručí za všechno a investor nemá vlastně žádnou oficiální vazbu na ostatní projektanty. S růstem složitosti návrhu technického zařízení budovy se tento stav stává stále větší překážkou. Na západě je běžné, že si investor nechá předem spočítat provozní náklady a podle toho volí obvodový plášť, fasádu, nebo další parametry budovy. U nás se většina větších budov staví tzv. na spekulaci a provozní náklady investora příliš nezajímají. Situaci by měla zlepšit kategorizace budov, která se připravuje pod vlivem evropské legislativy.

TZB-info: Kolik zaměstnáváte ve Vaší projekční kanceláři projektantů a jak jste spokojen se situací na "trhu pracovních sil" této profese? (absolventi SŠ, VŠ, doktorandi?)

Jiří Petlach: To je problematická otázka. Na jedné straně by bylo ideální mít možnost přizpůsobovat počet zaměstnaných projektantů momentálnímu množství zakázek, které firma má. Na druhé straně doba, za kterou se vychová projektant k samostatné práci je zhruba 5 let a to platí i pro nadaného absolventa střední nebo vysoké školy. V žádném případě bych si nechtěl na školy stěžovat, ale faktem je, že např. vysoká škola vychovává specialisty v oboru, ale nevychovává lidi, kteří umí "řemeslo" projektanta nebo konstruktéra. Jejich absolventi mají určité povědomí o teorii, ale myšlení v intencích praktických problémů montážníka, nebo uživatele absolutně chybí. Chápu, že odborná katedra vysoké školy musí prakticky za dva roky vybavit absolventa základy znalostí v řadě odborných disciplín, konkrétně vytápění, vzduchotechniky, chlazení, hluku, filtrace a k tomu informacemi o dalších souvisejících disciplínách jako je provoz, ekonomika apod.

Co se týče nabídky odborníků na trhu pracovních sil, je zde neustálý nedostatek, hlad po kvalitním odborníkovi. Podobně jako u jiných profesí jako např. v poslední době zubaři, není situace uspokojivá. Částečně to způsobuje odchod projektantů mimo obor, nebo i do zahraničí, částečně se na tom podle mého názoru podílí i "rozdvojení" naší profese mezi strojní a stavební fakultu a ne zrovna ideální spolupráce mezi oběma fakultami. I když z poslední doby mám zprávy, že se tento stav začíná lepšit. Já jsem absolvoval na katedře techniky prostředí ČVUT Praha, kde jsem se dozvěděl hodně o vytápění i vzduchotechnice, ale vůbec nic o stavařině. Takže při mých projekčních začátcích, jsem ze stavebních výkresů nevyčetl kde je podesta, kudy vede schodiště a nic netušíc tudy proháněl trubky nebo vzduchovody. Ideální by bylo obě katedry nějakým smysluplným způsobem propojit.

TZB-info: Domníváte se, že je profese projektanta společensky a finančně úměrně oceněna?

Jiří Petlach: Myslím si, že nelze profesi projektanta vytrhnout z kontextu celospolečenského klimatu v naší republice. Myslím si, že projektant by měl být lépe finančně ohodnocen především proto, že za něco zodpovídá. Pokud např. úředník "zmrší" lejstro, úřad se omluví a úředník je v nejhorším případě potrestán odebráním prémií. Pokud něco zkazí projektant, tak to v lepším případě stojí nějaké peníze. V horším případě, když např. chybně navrhne odsávání škodlivin a lidé se udusí, nebo mají nějaké zdravotní potíže, tak to může pro něj skončit trestním stíháním. Na druhou stranu je ale třeba vidět také to, že práce projektanta není rutinní "robota", ale tvůrčí práce a i to může být považováno za určitý "bonus" k platu. A je tady ještě jeden pohled. Ten, kdo se této profesi skutečně věnuje a obětuje jí více než jen 8 hod denně si může vydělat i slušné peníze. Alespoň tedy v naší firmě. Protože já v odměňování oceňuji, jednak zkracování termínů zakázek, ale i vyšší využití poměrně velmi drahého počítačového a dalšího vybavení, které je k dnešní projekční práci nutné.

TZB-info: Není ale pro Vašeho zaměstnance výhodnější udělat si ve firmě 8 hod. a část volného času věnovat na svoje "melouchy"?

Jiří Petlach: Jak už jsem říkal, snažím se aby to nebylo a tyto "melouchy" mých zaměstnanců se snažím maximálně omezovat. I z toho důvodu, že pokud tento projektant udělá chybu, vrhá to tak či tak špatné světlo na naši firmu. No samozřejmě pak je tento pracovník na trhu mým konkurentem, který aby získal zakázku může se podbízet nízkými cenami, což rozhodně není pro kvalitu a ohodnocení projekční práce dobré.

TZB-info: Kde vidíte rozdíl mezi projektováním u nás a jinde ve světě?

Jiří Petlach: Ten rozdíl mezi situací v ČR a např. zemích západní Evropy tady skutečně je. A je především v tom, že projektant není nijak úzce provázán se svojí zakázkou po předání projektu. Velmi často se děje, že projekty jsou realizační firmou měněny a pak samozřejmě není snaha s projektantem komunikovat a on jaksi "vypadá ze hry": Z jedné strany je to pro nás výhoda, protože nám to neubírá čas, ale na druhé straně je to šílená nevýhoda v tom, že projektantovi chybí zpětná vazba ke svému dílu ve fázi montáže a samozřejmě i provozu. Pokud nastane situace, kterou jsem zažil např. při realizaci "Zlatého anděla" na Smíchově, má člověk dobrý pocit a rád na stavbu vzpomíná, i když nám tehdejší holandský investor nic neodpustil a řádně nás proháněl. Když ale firma Manesmannn - dodavatel vzduchotechniky chtěl v rozporu s projektem dodat svoje jednotky "Manesmann standard" investor se za projekt rezolutně postavil. Na fax s žádostí o změnu napsal fixem jenom VIZ PROJEKT a poslal ho zpět. Z tohoto pohledu je u nás nejotřesnější situace u státních zakázek jako jsou budovy nemocnic, poliklinik, škol, úřadů ... Tam investor zaplatí projekt podle počtu výkresů a podle sazebníku, ale vůbec nikdo už nezkoumá co si v tom projektu "stát" koupil. Asi tak jako ženská (omluvám se ženám pro které to neplatí), která si kupuje auto podle barvy.

TZB-info: Co Vám vadí a znepříjemňuje práci v oblasti legislativy a státní správy?

Jiří Petlach: Všechno. V naší legislativě je totiž ohromný, nepřehledný guláš. Náš stát místo aby využil možnosti přebírat evropskou legislativu, která je převážně na vysoké odborné i legislativní úrovni, nestále produkuje změť vyhlášek, nařízení, novel a novelizací těchto novel. Přičemž něco vydává jedno či druhé ministerstvo, něco vláda, něco hygienická služba. Pak se to všechno zmatlá do jedné koule a je z toho paskvil. Příkladem může být evropský standard CR 1752/1998, která je už asi od r. 1998 závazná i pro přistupující státy mezi nimiž je jmenovávána i ČR. Od té doby vyšlo u nás ale asi 10 vyhlášek a nařízení, které jsou s touto normou ve větším, či menším rozporu. Třeba různá nařízení vlády o pracovním prostředí,o pobytových prostorech.

TZB-info: Jak z toho?

Jiří Petlach: Jediná cesta je legislativu sjednotit. Např. nějakou legislativní komisí vlády, kde budou zúčastněny všechny zainteresované složky a bude vybavena dostatečnými pravomocemi.

TZB-info: Jak hodnotíte pozitiva a negativa přebírání legislativy EU v profesi vzduchotechniky?

Jiří Petlach: Přebírání evropské legislativy vidím jako příležitost ke sjednocení a postupného zpřehledňování toho našeho národního legislativního guláše. I když samozřejmě nemusí být všechny evropské normy zcela ideální. Ohromnou předností je ale to, že ji používají všichni a velmi to usnadňuje komunikaci při dnešním vysokém stupni globalizace.

TZB-info: Co si myslíte o tom, že nákup všech potřebných technických norem se při jejich rychlém zastarávání a obměně stává pro mnohé finančně neúnosný? Není dnes, v době kdy k internetu má přístup prakticky každý kdo chce, vydávání a prodej tištěných norem za účelem zisku ČSNI jednou z překážek odstranění legislativní džungle v oboru TZB? Nestačilo by umožnit bezplatně nebo za rozumný paušál zpřístupnit všechny normy na internetu a udržovat je v aktuálním stavu?

Jiří Petlach: Ano, ale z technické normalizace, distribuce vyhlášek a jejich "odborného výkladu" si spousta firem udělala slušný obchod a zdroj příjmů a tyto firmy se budou snažit díky lobbystickým skupinám o tento příjem nepřijít. Domnívám se proto, že toto je pole, kde by měla více působit odborná profesní sdružení. Jiná otázka je však, zda takovouto standardizaci přijme státní práva, která tímto živí další úředníky.

TZB-info: Co považujete ve Vaší profesi za vůbec nejdůležitější?

Jiří Petlach: Rozhodně komunikaci. Ve všech fázích projektu, při jeho přípravě a jak už jsem zmínil i po jeho předání. Každý může udělat chybu. Vždy lze najít cestu jak chybu napravit. Ale musí být k tomu základní předpoklad a tím je komunikace. Komunikace mezi všemi zúčastněnými na díle, jehož výsledkem je nějaké technické zařízení sloužící lidem. Já jsem si to dříve také neuvědomoval a třeba při posuzování projektů svých kolegů jsem případné chyby příkře odsuzoval. Dneska, s odstupem času, už jsem v soudech o hodně opatrnější. Když si třeba investor nechá posoudit projekt, který je nějakým způsobem problémový, dostávám od něj jen jednostrannou informaci o těch problémech. Ale už mi neřekne, že on projektanta nutil do různých nesmyslů, takže musel projekt 4 x předělávat (často v časovém tlaku). Ona totiž situace, kdy přijde investor, který chce udělat posudek hotového projektu, je tím nejhorším vysvědčením pro toho investora. Když totiž stojí barák a investor má pochybnosti o projektu, znamená to, že se o ten projekt po celou dobu projektování vůbec nezajímal. Investor totiž buď musí být natolik odborně fundovaný, aby projektu dokonale rozuměl, nebo si musí najmout takového člověka, který má jeho plnou důvěru a tuto úlohu bude plnit za něj. Toto perfektně funguje v zahraničí. Existují a prosperují firmy, které neprojektují, nekalkulují stavbu, nestaví, nedodávají materiál ani neprovozují, ale umí definovat zadání stavby, do detailu ho projednat s investorem a pak po celou dobu přípravy a provádění stavby kontrolují všechny zúčastněné. Od projektanta, přes všechny dodavatele až po provozovatele. A tady bych ještě doplnil, že kromě komunikace zde musí být i naprostá důvěra mezi investorem a člověkem nebo firmou, které svěřil kontrolní a koordinační úlohu.

TZB-info: Děkuji Vám za rozhovor.